Roberto Luongo: Za Stanley Cupem procházkou po Seawall
1:0 není v hokeji žádný obdivuhodný výsledek. V pátém finále NHL, kdy právě díky jedinému gólu zvítězil Vancouver nad Bostonem, udivovali diváky spíše než útočníci ti, kteří všechny střely pochytali. Zejména brankář Vancouveru Roberto Luongo předváděl výkon, který od něj moc lidí po celkem 12ti obdržených gólech ve dvou předchozích zápasech v Bostonu nečekalo.
„Není to poprvé, kdy se mi něco podobného stalo. Vím, co dělat, abych zase hrál na své obvyklé úrovni,“ ujišťoval s nadhledem dvaatřicetiletý Luongo na pozápasové tiskové konferenci. Ale kdoví, jestli by měl tak dobrou náladu, i kdyby se Canucks utkání nepovedlo.
Poté, co ve třetím finále vytrpěl osmigólový debakl a o zápas později ho trenér Vigneault raději vystřídal, šel se Luongo se zahalenou tváří a v oblečení osmnáctiletého rebela projít po vancouverské promenádě Seawall. A třídil myšlenky.
Brankář Vancouveru Canucks Roberto Luongo po třetím vítězství ve finále Stanley Cupu
„Jediní lidé, kterým bych chtěl něco dokazovat, jsou moji přátelé, rodina, spoluhráči a já sám. Hraju, protože chci vyhrát Stanley Cup - to je má jediná motivace. Na nic jiného nemyslím, protože když vás něco začne ovlivňovat, ovlivní to vaši hru,“ říká.
Název Seawall, tedy mořská zeď, dokonale sedí i k pátému finále. Hlavní role: moře jako bostonský útok a nepropustná zeď v podání Roberta Luonga. O jeho výkonech zatím celá série je - Boston dostane pokaždé jeden nebo dva góly, Luongo podle nálady, či spíše podle vlivu uklidňující přímořské procházky.
„V Bostonu jsem žádnou promenádu neviděl, ale asi se tam po nějaké podívám,“ pobaví Luongo novináře, ale stejně jako při zápase se rychle vrátí do svého klidu.
„Jen si nasadím kapuci, sluchátka, neslyším, jestli na mě někdo mluví, protože se soustředím na cestu a koukám do země. Potřebuji to tak před zápasem, abych se dobře připravil.“
V pátém finále neprošla za jeho záda ani jedna střela, naopak bostonský Thomas si za ně jednu srazil. To když se nepřesná rána Bielsy od modré čáry odrazila od zadního mantinelu a Maxim Lapiérre napálil puk do Thomasova boku, odkud doklouzal pár centimetrů za čáru. A Loungo prohlásil:
„Pro mě by to byl lehký zákrok, ale když má někdo tak agresivní styl chytání jako on, tak se to zkrátka stane. Možná by udělal pár zákroků, které já ne, ale v tomto případě musíme využít toho šťastného odrazu a dobré pozice, abychom jejich šance utnuli.“
Za stavu 3:2 na zápasy pro Vancouver je Luongo blízko historickému úspěchu. Poté, co na světových šampionátech v Helsinkách a v Praze získal zlato, co na domácím stadionu Canucks vychytal Kanadě prvenství na posledních olympijských hrách, může získat i Stanley Cup a stát se prvním brankářem, který vyhraje všechny tři nejcennější trofeje. Anebo také ne, protože příště může podobně smolný gól dostat on.
„Jsem šťastný, že to Max dostal do branky. Vyhráli jsme, je jedno, jestli 8:1 nebo 1:0, je to zkrátka výhra. A už v pondělí v noci bychom to mohli ukončit, na to jediné se teď soustředíme.“
Odhadnout, co asi tak bude dělat Roberto Luongo v úterý nad ránem našeho času není těžké. Buď zvedne nad hlavu Stanley Cup, nebo se bude těšit na procházku po vancouverské Seawall.
