Škola a pak až hokej, varuje Michal Broš před nesprávnou výchovou mladých hráčů
Bývalý hokejový útočník Michal Broš si hned čtyřikrát pověsil na krk zlatou medaili určenou nejlepšímu domácímu extraligovému celku. Dnes se věnuje mládeži a nabádá před nesprávnou výchovou, kdy se sport upřednostňuje před vším ostatním.
Michal Broš poslední sezónu odehrál v Mladé Boleslavi. Po ní se naplno vrhl do trenérského procesu. I kvůli dvanáctiletému synovi. A proto, aby sám mohl ovlivnit mládežnický hokej.
Osud hokejových talentů mu není lhostejný. Aktuálně s nimi vyjíždí na led při kempu v Neratovicích. U kluků kolem deseti až čtrnácti let ovšem jen těžko může předpovědět, kam to v kariéře dotáhnou.
„Dá se to poznat podle zapálení a přístupu, ale taky ne úplně. Nastanou různé hormonální změny, kotrmelce, obraty a najednou se vyloupnou kluci, do kterých by to člověk předtím neřekl. Naopak ti, co je hokej nejvíc bavil, zjistí, že je vlastně nebaví,“ vysvětluje Michal Broš.
Podstatný je ovšem podle čtyřnásobného českého šampióna a dvojnásobného vítěze finské ligy samotný přístup k výchově hokejové mládeže. A v něm vidí jednu velkou chybu. „Způsob výchovy je u nás úplně naopak, než by měl být,“ říká.
„Vychováváme děti, aby byly hokejisti, přitom by se to mělo dělat tak, že hokej je prostředkem k dobré výchově,“ doplňuje.
Zkušenosti z Finska má jiné. Hokej tam je jedním z prostředků kvalitní výchovy. Zabraňuje dětem, aby čas trávily například s počítačem nebo flákáním se v parku.
„Až v dorosteneckém věku se začne uvažovat, jestli, coby a jak by. Do té doby se řeší hlavně škola a realizace. Takhle by to mělo fungovat. U nás to funguje tak, že škola důležitá není, hlavně jít na trénink. Lidé si neuvědomují, že statistika je zoufalá v neprospěch kluků.“
To ovšem podle Michala Broše neznamená, že by se děti neměly hokeji věnovat na sto procent. Důležité je získat zdravé návyky, sebekontrolu a disciplínu. Mladí hráči zároveň vyrůstají ve skupině kluků, kde si rozvíjí emoční stránku osobnosti.
Vedle trenérů patří důležitá role samozřejmě i rodičům. Každý chce mít ze své ratolesti Dominika Haška nebo třeba Jaromíra Jágra, a to od prvního okamžiku, kdy jejich potomek oblékne hokejovou výstroj.
„Trénovat děti, aby je to bavilo a byla to sranda, jde i tři hodiny denně. Ale trénovat je ve stylu: ‚Co to děláš? Ty neumíš nahrát? Tady nebudeme kvůli trenérovi!‘ to je zářez od malička. V období, ve kterém by měly získat lásku ke sportu, je takový pohled rodičů hlavní příčinou, proč z dítěte nakonec nic není,“ domnívá se Michal Broš.
