Výročí procesu s československými hokejisty: díl třetí
Československá hokejová reprezentace nemohla vinou vykonstruovaného politického procesu obhajovat zlaté medaile na mistrovství světa. Psal se rok 1950. Místo cesty do Londýna hráče čekalo odsouzení a práce v uranových dolech. Také ve třetím pokračování seriálu z hokejové historie mají hlavní slovo internacionál Augustin Bubník a spolu s ním sportovní publicista Jiří Macků.
Do neděle 12. března se probouzeli s rozpačitými pocity a někteří i s těžkou hlavou. Jedna parta, v čele se Zábrodským, totiž strávila na pozvání Vladimíra Kobranova předchozí večer v jeho rodných Černošicích a domů se vracela až po půlnoci. Ostatní se bavili na maškarním bále na Štvanici.
A v neděli žádný trénink, ani obyčejné rozbruslení. Věru divná příprava den před zahájením bojů. Vnímal to tak i legendární Gustav Bubník. „A přitom jsme museli do omrzení vysvětlovat, proč jsme neodletěli. Zvláště mezi sportovci na tribuně ATK, kde jsme navštívili ligový fotbal s Trnavou, dotazy nebraly konce, vzpomíná Bubník.
Tou dobou už tušil, že se do Londýna si nepoletí: „Ale já už v té době měl takový neblahý pocit, že naše šance je předem zmařená. Proč by jinak při pouhém odkladu letu na pondělí ze speciálu zase všechna naše zavazadla i vaky s výstrojí vyložili?"
Sportovní publicista Jiří Macků doplňuje další podrobnosti. "Všechno nasvědčuje tomu, že skutečně už v těchto hodinách bylo na nejvyšších místech rozhodnuto. Režim, který si zakládal na vizitce ´nejšlechetnějšího´, se už dlouho potýkal s pasivním odporem svých občanů, jak ho představovaly tisíce nelegálních odchodů do zahraničí.
Vlna emigrace narůstala
Problémem, krytý byl dobře vidět, byly odchody známých osobností: „Rozhodlo se k němu i mnoho světově známých sportovců, jako hokejisté Maleček, Oldřich Zábrodský a Sláma, tenisoví reprezentanti Matouš, Straubeová, Černík a především Drobný. Čtrnáct dní před emigrací Vrzáňové i krasobruslařka Nekolová. To bylo pro režim zvláště nepříjemné zjištění, doslova zrada pracujících," hodnotí situaci Jiří Macků.
Další na řadě mela podle něj být i hokejová reprezentace: „Hokejisté se plány hrát v zahraničí bohužel netajili, jednali o tom mezi sebou i s představiteli emigrace. Během Spenglerova poháru v prosinci 1948 o tom dokonce hlasovali. Ještě než se vrátili, už o tom věděla všechna zainteresovaná místa včetně ministra informací a osvěty Kopeckého, pověřeného vedením tělovýchovy," říká Jiří Macků.
Emigraci hokejového týmu odpovědná místo nemohla dopustit: „Kdyby venku zůstal celý tým obhájců světového prvenství, byla by to pro režim totální světová ostuda, které bylo nutné zabránit za každou cenu. Žádný podraz v tomto snažení nebyl malý. Jedním z nich byl bezesporu i dodatečně vykonstruovaný problém s vízy."
Problémy s vízy
A ten se, jak vzpomíná Jiří Macků, týkal nejen hokejistů, ale i novinářů: „Původně nominovaná dvojice rozhlasových reportérů Mašlonka - Laufer byla totiž na poslední chvíli změněna, Slováka Mašlonku měl nahradit Čech Procházka. Muselo být jasné, že tak narychlo, do sobotního odletu, nedokáže anglický konzulát z formálních důvodů víza vyřídit. A bez reportérů rozhodně nesmí odletět ani hráči. Neodbytně se vnucuje domněnka, zda to nebylo součástí předem připravené režie."
Tyto souvislosti však hráči neznali, a tak v neděli 10. března všichni uléhali s nadějnými představami, že u obhajoby světového prvenství nebudou na druhý den chybět. Už v podvečer je čekal zápas s Nory.
Ani zítra vás o pohled do historie československého hokeje nepřipravíme. Tématem tentokrát bude poslední a velmi hořká oslava, která zpečetila na dlouhou dobu osudy většiny hráčů národního mužstva.
