Baví ještě děti sport?
Těžko na dálku posoudit, kolika dětem školou povinným může Ježíšek udělat radost nějakým tím sportovním dárkem a kolik by jich o vánočních prázdninách potěšil konstatováním, že pohyb v jakékoliv podobě by jim docela určitě neuškodil. Jedno je však stoprocentně jisté: Školáků vyplňujících volný čas právě sportováním u nás rok od roku ubývá.
Dnešní děti mají vedle sportovních aktivit velké množství různých lákadel. Konec konců v konkurenci televizních pohádek, počítačů, DVD a bůhvíjakých ještě vymožeností naší doby se tomu ani nelze divit. A kdy jindy by si děti měly užít pohodlí a tepla domova, když ne právě teď.
Problém je ale v tom, že školáků, kteří se takříkajíc ze zásady obloukem vyhýbají jakékoliv fyzické zátěži, aniž by to jejich rodičům nějak vadilo, stále přibývá. Občas může něco zachránit škola.
„Naše děti mají strašně rádi fotbal i z toho hlediska, že velkým vzorem pro ně je Petr Čech, který byl žákem naší školy," říká Alena Knězková ze 33. základní školy v Plzni.
Ale také v jiných školách, v jejichž lavicích nesedávali budoucí slavní sportovci, najdete tělocvikáře, kteří jsou stále ještě ochotni tvrdit, že děti baví sportovat.
„Stačí je k tomu nějak popíchnout a vzít si je vlastně na starost. To je asi taková hlavní věc. Nějak pro ně prostě něco dělat a trochu se pro ně také obětovat," radí tělocvikář Roman Křiváček.
Sport = relaxace
Stejného názoru je i dlouholetá plavecká reprezentantka Ilona Hlaváčková. „Chtěla bych apelovat i na rodiče, aby pomohli své ratolesti malinko rozhýbat."
Zkusili jste někdy uvažovat o tom, co všechno bychom si měli vybavit, když slyšíme ono tak často používané slovíčko "sport"?
„Každý si představí vrcholový sport, velkou námahu, velkou dřinu. Ale sport jako takový, může být i rekreační a dokáže v životě hodně pomoci. Jak vytáhnout ze špatné nálady, z problémů. Je to dobrá regenerace. Je to takové odvázání se. Určitě potom člověk s čistou hlavou snáze řeší životní problémy," říká Ilona Hlaváčková.
Poznání sám sebe
Pokud už padla zmínka o tom, že i rodič nemající vysoké výkonnostní ambice by se občas mohl obětovat a být dětem při sportování společníkem, pak to může sám před sebou zdůvodnit třeba po vzoru skialpinisty a horolezce Davida Fojtíka, kterého snaha poznávat sebe sama dovedla až na vrchol Everestu.
„Ten život není jenom o práci a o vydělávání peněz. Já věřím, že vystavováním se nějakým mezním situacím, člověk poznává více sám sebe. To je pro mne strašně důležitá věc a proto to dělám," říká David Fojtík.
Kdo má špetku chuti, trpělivosti a fantazie, ten si dokáže naordinovat sportovní povyražení i v té nejskromněji vybavené školní tělocvičně nebo na hřišti, nad kterým by se leckterý dobře vydělávají sportovec-profík pohrdavě ušklíbal. Jinými slovy - to nejdůležitější, ale v dnešní době pro mnohé také nejsložitější je - chtít. A věřte nebo nevěřte - mobil ani internet za vás tohle nevyřeší.
