Češi na plochodrážním MS medaili nezískali, přesto je kapitán Dryml na svůj tým hrdý
Polští fanoušci možná ještě v těchto chvílích slaví triumf svých plochodrážníků na mistrovství světa družstev v Praze, kde Poláci ve strhujícím finálovém závěru porazili o jediný bod Dány. Český tým chtěl v domácím prostředí na stadionu Markéta také bojovat o medaili, poslední totiž získal před 14 lety v Pardubicích. Tehdy skončili Češi druzí.
„Bylo to v roce 1999. Jsem jediný, kdo pořád závodí. V té době tam byl Tonda Kasper a Bohumil Brhel. Mám pocit, že byli oba dva v Grand Prix. Já jsem byl tehdy juniorský vicemistr světa, takže ten tým byl hodně nabroušený,“ vzpomíná Aleš Dryml, který byl tentokrát jako kapitán hlavní oporou českého týmu.
Z dvanácti českých bodů jich právě on získal 7. Domácí reprezentace ale byla od vysněné medaile daleko, na třetí Australany jí chybělo 21 bodů. Aleš Dryml i tak družstvo pochválil.
„Ta namotivovanost v týmu byla od už čtvrtka. Kluci se snažili ukázat, že chceme bojovat. Nechtěli jsme udělat ostudu, věděli jsme, že se se soupeři během závodu musíme pořád prát. A bylo několik jízd, ve kterých jsme se skutečně rvali. Jsem hrdý na kluky, že to nevzdali,“ říká kapitán české reprezentace.
Se čtvrtým místem se ale asi muselo počítat. Na rozdíl od ostatních finalistů, vítězného Polska, druhého Dánska a také Austrálie, nemají Češi v týmu mistry světa. A žádný z nich aktuálně není nastálo v prestižní sérii Grand Prix, i když třeba Lukáš Dryml byl ještě v nedávné minulosti mezi plochodrážní elitou a zajel několik dobrých sezon.
Drymlové zatím končit nechtějí
V Česku je ale celkově omezený počet světově konkurenceschopných závodníků, základna tohoto sportu je malá. Naděje se i tak objevují, třeba junior Václav Milík v pražském finále rozhodně nezklamal. Zatím se ale stále musí spoléhat na starší zkušené plochodrážníky, mezi nimi hlavně na bratry Drymlovy. Podle třiatřicetiletého Aleše se do sportovního důchodu v nejbližší době nechystají.
„Podívejte se třeba na Grega Hancocka nebo Tomase Goloba, těm je přes čtyřicet a pořád závodí. Táta nám dal ultimátum tři roky, potom jde prý důchodu a my musíme převzít firmu. Uvidíme, jestli se to bude měnit nebo ne, ale zatím nás to pořád baví, mě i bráchu. Až nás to bavit přestane, tak pověsíme kombinézu na hřebík a dáme od toho ruce pryč. Do budoucna se ale zatím nedívám,“ prozrazuje Aleš Dryml.