Giro: Fanoušci čekali na Crostisu marně
Cyklisté dnes absolvovali na Giro d’Italia kratší etapu, než původně měli. Trasu přes Monte Crostis jim zatrhla po protestech týmů Mezinárodní cyklistická unie a náhradní cestu museli změnit také. Nespokojení fanoušci, kteří právě na Crostisu čekali, totiž chtěli pod ním zablokovat trať. Nedají se ale použít slova dramatika Shakespeara, že by to bylo Mnoho povyku pro nic.
Jeden kopec. No a co? Vždyť jich na Giru je. A těžkých také. Ale Monte Crostis měl být výzvou. Dalším bodem, kterým chtěli pořadatelé Gira přilákat pozornost. Tenhle risk jim ale nevyšel. Sportovní ředitelé protestovali, cyklistům samotným se to nelíbilo, až nakonec zasáhla Mezinárodní cyklistická unie. Ačkoliv pořadatelé dělali pro bezpečnost šotolinového sjezdu maximum. Co tedy bylo příčinou objížďky?
„Problém byl ten, že jsme nemohli jet za cyklisty. Auta tam nemohla. Nebyla to ani otázka stoupání, spíše sjezdu. Ale když tam nemohla auta, nemohli bychom tam ani my a nemohli bychom dělat svoji práci, asistovat cyklistům,“ říká Giuseppe Martinelli, sportovní ředitel stáje Astana, za kterou jezdí i Roman Kreuziger. Ostatně, patřil k těm šéfům týmů, kteří protestovali. Nějaký pocit obrovského zadostiučinění ale necítil.
„Spíš než šťastný jsem klidný. A to proto, že by to byl pro všechny velký risk. Nemůžete tam nic získat, ale zato celé Giro ztratit. Jet ten úsek bez asistence je prakticky nemožné. Všechno by bylo strašně obtížné. A protože teď Giro nemůžeme ztratit, jsem klidný. Ne šťastný,“ prohlásil Martinelli. To František Raboň, vyčerpaný už sjížděním úniků po rovinách, mohl být velmi rád, že se vyhnul dalšímu těžkému stoupání. Ale…
„Pro mě by to zase až takový problém asi nebyl, protože bych tam jel někde vzadu a opravdu bych na sebe dával hodně pozor. Když to řeknu upřímně, tak bych tam neriskoval, abych se tam někde zabil. I kdyby to mělo znamenat, že bych nestihl časový limit, tak se tam nezabiju,“ má dost rozumu František Raboň.
Na druhou stranu: fanoušci na Crostisu čekali a podezírat je z krvelačnosti by asi nebylo správné. Pořadatelé se snaží rok co rok Giro udělat jak těžším, tak ho ozvláštnit. A absence tohoto kopce s nezpevněným povrchem litoval bývalý cyklista René Andrle, který sám jel Giro dvakrát.
„To je na cyklistice podle mě to hezký, že někdo snese ten risk a tlačí se a někdo ho prostě nesnese a pak holt musí vyvinout větší sílu, dostat se na místo, ze kterého si může vybojovat body tam, kde je to jednodušší. Je jednodušší se tlačit, ale je těžší fyzicky,“ říká René Andrle a částečně má pravdu. Ale pokud má jít stále ještě o silniční cyklistiku, je pro změnu neprůstřelný argument Františka Raboně.
„Údajně utratili šest tisíc euro za lyžařské sítě, za helikoptéry a za tohle, takže si myslím, že když na cyklistickém silničním závodě začnou přemýšlet o tom, že auta nemohou jet za námi, že jsou tam helikoptéry, tak je asi něco špatně. To je pak spíš na horská kola nebo maratony,“
myslí si František Raboň. Ostatně, cyklisty dost prověřilo závěrečné stoupání na Monte Zoncolan.
