Hendikepovaní cyklisté čelí rozdílným potížím. Ježkovi dělá problém rovnováha, Diepoldové rozjezd
Hendikepovaného cyklistu Jiřího Ježka a jeho kolegyni v reprezentačním týmu na paralympiádě v Riu Terezu Diepoldovou od sebe dělí dvanáct let. Přesto mají mnohé společné. V Brazílii patří k nejzkušenějším v české výpravě, hovoří o možném konci kariéry a především – startují s podobným hendikepem.
Ježek i Diepoldová mají amputovanou část pravé dolní končetiny.
„Rovnováha mi dělá problémy celou kariéru, a to i v závodech se zdravými, kde musím mít kolem sebe víc prostoru. Přece jenom nemůžu tak rychle reagovat na změny směru. Druhá věc je rozdílný výkon nohou. Na kole trochu kulhám, což je znát na výsledku,“ míní Ježek.
Zatímco Jiřímu Ježkovi dělá problém rovnováha, pro Terezu Diepoldovou je nejtěžší rozjezd
V případě výkonu je prý protéza odhadem o pětadvacet procent slabší než zdravá noha. „Co se týče rozdílu mezi šlápnutím levou a pravou nohou, v posledních pěti letech se mi podařilo snížit poměr na nějakých 55:45,“ říká hendikepovaný cyklista.
Rozdíl v tom, jestli jede na velodromu nebo na silnici, šestinásobný paralympijský vítěz nedělá: „Paradoxně mi dělá menší problémy jízda do kopce než jízda po rovině.“
To devětadvacetiletá Tereza Diepoldová musela v roce 1999 překonat následky nehody autobusu, kterým tehdy cestovala na dovolenou. Přišla o pravou dolní končetinu v její nadkolenní části. Komplikace si ale nepřipouští.
„Na dráze je nejtěžší se rozjet. Nejsem silový typ, takže mi chybí výbušnost. Jsem spíš vytrvalec. Na silnici je to něco jiného – vidíte moře, palmy, utíká vám to. Dráha je jako plavání, jezdíte pořád dokola,“ směje se Diepoldová.