Horolezectví dodává osobní statečnost i pro běžný život
Soňa Boštíková miluje sice vysoké hory stejně jako v dobách, kdy šplhala na himálajské osmitisícovky, ale v současné době si především zkouší, jaké to je být mámou. Na svoje úspěšné i nedokončené výpravy tedy může na dobu neurčitou pouze vzpomínat.
„Přiznám se, že expedic bez vrcholu bylo docela dost, takže člověk říká, byl jsem tam šestkrát sedmkrát, vlastně nevím. Osmitisícovky mám vylezené dvě, a to mi teď asi na dlouhou dobu zůstane. Ale spíš si člověk uvědomuje, jak to všechno hrozně rychle utíká,“ konstatovala Boštíková.
Ano, čas mívá někdy tu špatnou vlastnost, že plyne hodně rychle. Což platí i v našich skromných nadmořských výškách. Určitě přijde den, kdy se dcera zeptá mámy: A proč tě vlastně baví šplhat po horách? Nad takovou otázkou nemusí ovšem žádný horolezec složitě přemýšlet.
„Myslím, že mně osobně dalo horolezectví osobní statečnost, v horách se perete s různými věcmi. Když jsme se pak vrátili z expedic domu a přišly překážky denního života – potíže v práci, rodinné věci – tak si člověk řekl: Zvládla jsem horší věci, vydržela jsem tohle, tak mě přeci nepoloží nějaký denní život. Takže jsem čerpala odvahu do normálního života z expedic, ze zkušeností z nich,“ říká Soňa Boštíková.
Ono to sice tak horké nebude, ale rodiče mají samozřejmě svoje plány a představy. „Jsou tam dva velice důležité aspekty. Jeden je jít dětem osobním příkladem, tzn. neposílat je sportovat, ale sbalit se celá rodina a jet sportovat společně. Ale druhá věc je varování pro hyperaktivní rodiče, že se to nemá přehánět,“ myslí si česká horolezkyně.
A Soňa Boštíková navíc dodala. „Děti hrozně rády mění činnost v podstatě po půlhodině, po hodině, musí je to bavit! Bohužel jsou známy takové příklady, kdy dokud musely děti jezdit s rodiči, tak sportovaly, a ve chvíli, kdy se osamostatnily, řekly dost, to my dělat nebudeme.“
A kdyže je tedy vhodné začít s pěstováním dětského zájmu o sport? Pokud se toho týká, Soňa Boštíková může využít zkušeností z dětských kurzů lezení na umělé stěně.
„Takovým startovacím rokem je první školní třída. Některé děti chodí do školky, ale tam se s nimi přeci jen pracuje jinak. Ve škole si už připadají velké, samostatné a už se nebojí do toho kroužku na stěnu. Potřebují trochu odvahy, a tu jim tady dodají jenom kamarádi nebo instruktoři. Nestojí za nimi maminka nebo tatínek. Od šesti, od sedmi se dá v pohodě začít,“ prohlásila Soňa Boštíková.
A teď jsme možná tak trochu poradili i těm rodičům, kteří jsou zvyklí dívat se jenom zpovzdálí.
