Horolezkyně Boštíková provozuje lezecké školy, zájem je obrovský říká
Špičková česká horolezkyně a účastnice několika himálajských expedic Soňa Boštíková má v poslední době jiné starosti a radosti než nějaké šplhání po strmých svazích velehor. Stará se totiž o svoje dvě ratolesti.
Říká se ale, že stará láska nerezaví, a pro toho, kdo ochutnal kouzlo i nástrahy tohoto sportu, to asi platí dvojnásob. Se Soňou Boštíkovou si povídal reportér Aleš Procházka.
Vy jste se na dobu neurčitou rozloučila s himálajskými osmitisícovkami, ale na lezení se nedá tak úplně zapomenout, a tak se věnujete lezecké stěně, na které se během týdne vystřídá pár desítek dětí. Kolik vlastně?
Do dětských kroužků se nám v letošním roce přihlásilo 150 dětí týdně, takže jsem taková malá továrna. Máme třicet instruktorů, kteří se o děti starají.
Máte představu, kolik lezeckých stěn je v České republice, potažmo Praze k mání?
Když jsem pracovala na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v Praze, tak jsme tyhle věci evidovali. Studenti dělali různé analýzy v rámci diplomových prací. Teď se přiznám, že už přehled nemám. V Praze je minimálně pět šest velkých stěn a pak spousta malinkých i na školách a to je dobře.
Stýská se vám po horách?
Naštěstí ne, protože na vycházky na hory se zatím dostanu každý týden. To je taková náplast na bolístku. Velké hory mám před sebou v dálce, jako cíl, kterého jsem se ještě nevzdala.
