I horolezci mívají strach. A veřejnost jej skrze jejich oči často prožije také
Sledovali jste už někdy filmové záběry přibližující neuvěřitelné kousky horolezců na strmých úbočích velehor? Pokud ano, nejspíš se vám, bez ohledu na to, že jste třeba zoceleni sledováním mnoha televizních thrillerů, trochu zpotily dlaně. A možná jste se neubránili otázce, zda vůbec mívají tihle odvážlivci strach.
„Strach mám. To je takový korektiv, aby člověk zvažoval, do čeho jde, a v každé sekundě poměřoval, co ještě má a nemá smysl,“ odpovídá jeden z těch nejzkušenějších, Zdeněk Hrubý.
„Pokud nemáte to odhodlání a fyzické a psychické síly se pohybovat na hranici možností, tak nikam nevylezete. A na druhé straně, pokud to špatně vyhodnotíte v nějakých kritických situacích, tak prostě tu hranu překročíte. A za takové chyby se platí dost často i životem,“ dodává Hrubý.
Každá, i ta sebepečlivěji naplánovaná výprava do extrémních nadmořských výšek přináší chvíle, kdy musí horolezec hledat odpověď na otázku, risknu to? Půjdu dál? Při nedávné expedici na Annapurnu se o tom ujistil i Jan Trávníček.
„My jsme věděli dopředu, že ten kopec je náročný, že tam každou chvíli může cokoli spadnout na hlavu. Ale když potom pod tím stojíte a vidíte to na vlastní oči, tak je ještě těžší smířit se s faktem, že opravdu jdete do nebezpečí.“
Velehory nás fascinují, ale také na dálku připomínají, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí. Toho si je vědom i další z obdivovatelů osmitisícovek, Marek Holeček.
„Život je takhle napsaný, nás to lezení samotné baví. To, že z laického pohledu riskujeme, je věc, která se těžko bude vyvracet. Nicméně zážitky, které si člověk přiveze, jsou opravdu silné, a těžko se dá srovnávat, čím by to mohl nahradit. Nehledě na to, že veřejnost potom ráda ve finále sleduje naše počínání. A skrze naše oči a naše vyprávění si to potom prožije také.“
A proti takového horolezecké filozofii asi málokdo zkusí něco namítat.
