Ironman byl pro Petra Vabrouška láskou na první pohled
Čtyři plavecké kilometry, 180 kilometrů na kole nebo běžecký maratón. Dovedete si představit, že byste jeden z těchto testů odolnosti podstoupili? Pár smělců by se asi našlo - ale kolik by bylo těch, kteří by si troufli všechny tři disciplíny skloubit? Petr Vabroušek to dokázal, i když na olympiádě nikdy nebyl.
Navzdory zmíněné charakteristice je možné považovat triatlonistu Petra Vabrouška za olympionika. Vždyť kdo jiný tak dobře splňuje heslo „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ - pokud ho tedy nevztáhneme jen na olympiády, ale obecně na sportovní soupeření. Letos sedmatřicetiletý vytrvalec dokončil stého ironmana v životě a už stihnul otevřít i druhou stovku. Původně ale začínal spolu s bratrem Michalem ve veslařské loděnici.
„Postupem času jsem zjišťoval, že mě to táhne spíš k delším závodům, než je těch šest nebo sedm minut u veslování. Když jsem v roce 1989 objevil triatlon, během následujících tří let jsem začal oba sporty kombinovat. Pak jsem se dal definitivně na dráhu triatlonu, zatímco brácha zůstal u veslování a vytěžil z toho titul mistra světa, takže taky určitě nelituje.“
Ale ani olympijský triatlon Petra Vabrouška úplně nepohltil, i když tady už tím hlavním důvodem nebyla krátkost závodu. Tentokrát to bylo spíše povolení jízdy v háku na kole, což eliminovalo jeho klíčovou přednost.
„Jako slabší plavec jsem byl do té doby schopný si soupeře sjet a každý bojoval individuálně o vítězství. Najednou jsem se ocitl v situaci, že jsem závodil sám zezadu se silnými skupinami vepředu. Proto jsem se v roce 1999 rozhodl, že vyzkouším dlouhý triatlon. Ironman mě okamžitě pohltil a uchvátil, hned jsem se kvalifikoval jako profesionál na Havaj a od té doby bylo rozhodnuto.“
Bez olympiády
V prvním havajském ironmanovi skončil český triatlonista pětatřicátý, jeho prozatím nejlepším výsledkem je příčka devatenáctá, kterou by třeba ještě rád vylepšil. Co už se mu těžko poštěstí, je účast na olympiádě.
„Naše obrovská výhoda oproti krátkému triatlonu je ta, že vrchol na Havaji je každý rok a nemusíme se pohybovat ve čtyřletých cyklech, což by pro mě bylo příliš dlouho. Já mám rád, když se připravuju jednou za tři čtyři týdny na ironmana, a není potřeba se vrhat do nějakých větších objemů. Samozřejmě, že bych se na olympiádu rád podíval, mrzí mě, že se tam dostal krátký triatlon a ne ironman, kterému by olympiáda s tím maratonem na konci slušela. Chápu ale, že pro olympiádu by to byl závod nepřijatelně dlouhý.“
Ale co se nepodařilo Petru Vabrouškovi, třeba by se mohlo povést Filipu Vabrouškovi, tedy synovi nejželeznějšího ze všech českých železných mužů. Ten už si také vyzkoušel pár triatlonů - byť na kratičkých tratích, ale jeho otec vidí jeho budoucnost spíš někde jinde.
„Jeho víc zajímají raketoplány a vesmírný program. Je schopný nechat se před cílem předběhnout třemi lidmi jen proto, že se momentálně zabývá tím, proč USA nepokračují v plánu raketoplánu. Chybí mu koncentrace a vůle bojovat o vítězství. Pohyb si zkrátka užívá jen pro radost,“ usmívá se Petr Vabrouška.
