Kanoistům dodaly medaile z MS motivaci do dalších let
Získat stříbrnou medaili na mistrovství světa v rychlostní kanoistice? To určitě není pro závodníka, který prahnul po zlatu, důvod ke dlouhotrvajícímu zklamání - a už vůbec ne k tomu, aby na chvíli zatoužil dát svému sportu "sbohem". Stejně uvažuje po šampionátu v Duisburgu i posádka úspěšného českého čtyřkajaku.
Otázka spíše může znít: Kolik času a energie asi chtějí věnovat jednotliví borci v příští sezóně právě této disciplíně? "Já a Dan Havel jsme měli i singlové ambice, tak jsme alespoň trochu ukojili svou touhu," říká Josef Dostál, který se v pouhých 20-ti letech ujistil o tom, že už je schopen konkurovat seniorské světové špičce.
"Jako malý jsem se motivoval různými videozáznamy nejlepších kajakářů na světě. A teď už jsem schopen jet na jejich úrovni, což mi dodává dost sil."
Na druhé straně by ale tento mladý závodník sotva chtěl oželet svoje místo v posádce, která se v loňském roce zařadila do absolutní světové špičky. A tak na startu příští sezóny bude mít toho času nejlepší český kajakář o čem přemýšlet.
Radoň a Dvořák berou bronz všema deseti
Pokud se týká spokojených majitelů dvou bronzových medailí z Duisburgu, deblkanoistů Radoně a Dvořáka, těch se podobné dilema netýká. "Medaile bereme všema deseti, člověk už má něco v ruce a je odměněn za to úsilí, které je v tréninku enormní," pochvaluje si Filip Dvořák.
On ani jeho parťák nepochybují o tom, že také další sezónu prožijí v jedné lodi. Což ale neznamená, že by jim občas nehrozilo to, čemu se říká "ponorková nemoc".
"Hrozí. A možná o to víc, že jsme jenom dva. Ale máme docela početnou tréninkovou skupinu a trénujeme se spoustou dobrých kamarádů, tak například při soustředěních málokdy bydlíme spolu na jednom pokoji. To pomáhá, protože když je člověk čtyři týdny v kuse pořád s parťákem, s kterým pak dře v lodi a trénink se třeba nedaří, tak začnou člověka vytáčet i úplné prkotiny," uzavírá Dvořák.
