Kvalifikace na olympiádu stála badmintonistu Koukala hodně fyzických i psychických sil
Na dvou frontách slaví úspěch český badmintonista Petr Koukal. Nejprve se na přelomu let 2010 a 2011 musel vypořádat s rakovinou a boj dotáhl do vítězného konce. Stejně jako olympijskou kvalifikaci pro Londýn.
Olympijská kvalifikace trvala rok, absolvoval jste 28 turnajů. To asi představuje pořádnou porci zápasů?
Je to strašně moc! Tolik turnajů jsem během jedné sezony nikdy nehrál. Měl jsme jich naplánovaných 24 nebo 25, stejný počet, který jsem absolvoval před čtyřmi roky před Pekingem. Nakonec ta situace, která byla v průběhu, a moje výkony mě donutily k tomu hrát ještě víc turnajů. Skončil jsem na 28 a rozhodně to byla moje nejtěžší sezona.
Na startu kvalifikace jste byl v obtížně pozici. Vracel jste se po nemoci a musel stoupat žebříčkem…
Na začátku kvalifikace, když člověk nemá to postavení, tak je to těžké. Protože na prvních turnajích se musíte buď probíjet z kvalifikací, nebo nejste nasazení. Takže hrozí, že v prvním, druhém kole můžete jít na prvního nebo druhého nasazeného. O to to bylo těžší. Paradoxně ale ta první polovina sezóny byla lepší než druhá.
S badmintonistou Petrem Koukalem natáčel o jeho kvalifikaci na olympiádu Pavel Petr
Cíl byl jasný – probojovat se do Londýna. Jenže jedna věc je přání a druhá pochopitelně realita. Kolik sil postup na olympiádu stál?
Nepředstavitelné množství! Jak fyzických, tak především psychických. Protože člověk, ať chce nebo nechce, vnímá, že měl herní výpadek, vnímají to hlavně soupeři. A na těch zápasech se to projevilo. Takže s kluky, s kterými jsem dříve bez problémů vyhrával, to teď bylo s odřenýma ušima. Ti, které jsem porážel tak ťip-ťop, mě v sezoně poráželi. Takže stálo mě to strašně moc sil! Především to, že už jsem nebyl v té pozici, na kterou jsem byl zvyklý před nemocí.
Našel byste období, kdy jste se třeba sám domníval, že se ten olympijský sen pomalu vytrácí?
Naštěstí tím, že první polovina sezony byla lepší než druhá – během prvních pěti měsíců se mi podařilo uhrát sedm nebo osm dobrých výsledků z deseti potřebných – tak jsem byl po první polovině naopak nadšený. Říkal jsem si, že když to takhle půjde dál, tak se nejenom kvalifikuji, ale na olympiádu pojedu třeba z poloviny startovního pole. V polovině kvalifikace to vypadalo, že mám našlápnuto na první čtyřicítku.
A ve chvíli, kdy jsem si to řekl, tak jako by se to všechno zastavilo a celá druhá polovina byla trápení. Nakonec jsem postoupil z posledního místa – ze sedmdesátého místa světového žebříčku. Jsem tam jako poslední čtyřicátý hráč.
Čtyřicáté místo znamenalo původně letenku, ale pak došlo k určitým komplikacím. O co se vlastně jednalo?
Úplně z toho mám osypky, když si na to teď vzpomenu. Dva dny před koncem kvalifikace jsem byl na 36. nebo 37. postupovém místě, říkal jsem, že jen obrovská shoda náhod, protože byly poslední dva turnaje, by mě o to mohla připravit. A nakonec se všechny ty nepředvídatelné události opravdu staly proti mně. Přirovnával jsem to k tomu, jako když si vsadíte na tiketu, že bude osm zápasů a osm remíz. Opravdu se to všechno potkalo proti mně.
Během dvou dnů jsem najednou z jistého postupového místa skončil na druhém náhradnickém i proto, že mezinárodní výbor udělil dvě takzvané tripartity – to jsou takové divoké karty – a to mě odsunulo z toho posledního místa na druhé náhradnické. Následoval šílený měsíc čekání, kdy jsem už s tou kvalifikací nemohl nic udělat, jenom jsem doufal, že dva hráči z těch čtyřiceti na olympiádu neodcestují kvůli ještě nějakým jejich vlastním kritériím.
