Letní trénink lyžařky Šárky Záhrobské očima našeho reportéra
Pokud byste si chtěli zalyžovat po boku úřadující vicemistryně světa ve slalomu Šárky Záhrobské, v zásadě to není nic nemožného. V září stačí vyrazit na některý z evropských ledovců, třebas na ten nad švýcarským střediskem Zermatt.
Svůj vůz zaparkujete ve městečku Täsch a vlakem nebo elektromobilem dojedete do Zermattu. Tam se ubytujete, vstanete okolo šesté ranní, hodíte si lyže přes rameno, minete smečky Japonců fotografujících východ slunce nad Matterhornem a s úderem sedmé hodiny už čekáte, až se nejlepší česká alpská lyžařka objeví v tlačenici u spodní stanice kabinové lanovky. Přesně tak to udělal Jan Kaliba, aby vám nabídl letní trénink Šárky Záhrobské.
„Dá se natrénovat kvalitně, ale hodně brzo ráno. Protože pak, když vyjde slunce, které má přes léto sílu, tak to hodně rychle taje. Je specifické, že musíte třeba hodinu jet někam, kde se dá vůbec lyžovat“, říká česká lyžařka.
To je i náš dnešní případ. Se Šárkou Záhrobskou, jejím koučem Antonínem Strachem a tréninkovým partnerem - motocyklistou Lukášem Peškem - si klestíme cestu do první ze tří kabinových lanovek, které vedou do výšky 3883 metrů nad mořem. „Tohle je nejvýš položené místo, pak ještě Saas Fee, to je tady kousek. Přes červenec a srpen jsou to jediná místa, kde se dá jezdit. Teď už se otvírá Pitztal a další ledovce v Rakousku, takže pak už se lyžaři víc rozptýlí“, vysvětluje mi úřadující vicemistryně světa ve slalomu obklopena lyžařským potěrem, který má také namířeno nahoru, aby jednou sklízel stejné úspěchy jako ona.
Cesta dva kilometry vzhůru trvá opravdu celou hodinu. Konečně vystupujeme, následuje asi dvousetmetrový pochod tunelem proraženým do skály, obutí do lyžáků a potom šup do mrazu, mlhy a vánice. Jako by nestačilo, že na sobě pociťuji vyšší nadmořskou výšku - podmínky jsou extrémní a zejména pro amatéra nelyžařské.
Šárka Záhrobská je ale zvyklá: „I závody se jezdí v mlze a když sněží, takže se nedá ani trénovat jen když je krásně. Je cítit, že jsme tu skoro 4000 metrů nad mořem, mnohem víc se tu zadýcháte", dodává a spouští se ze svahu.
Sjezdovka je neupravená, leží na ní asi 10 až 15 centimetrů čerstvého sněhu a pro mne začíná bojovka s názvem Hledání Šárky Záhrobské v mlze. Poznávacím znamením bude svítivě zelená bunda jejího týmu.
Místo Šárky ale nacházím jejího do stejné výstroje oděného bratra Petra, který pod Matterhornem spolu s otcem také trénuje a jde se nechat vyvézt kotvou na kopec. Činím totéž a nahoře potkávám celou skupinu Šárky Záhrobské i přidruženého Lukáše Peška. „Tady bych si akorát něco zlomil, není vůbec nic vidět, upozorňuje motocyklový závodník na nástrahy sjezdovky a dodává: „Já jsem rozumný“.
Sněží, fouká, mlha houstne a lyžaři pod Mattenhornem svou snahu potrénovat postupně vzdávají. Včetně těch českých. Není zbytí a mistryně světa z Aare končí ve vysokohorském hostinci. Ostatně, nikam jinam se před nepřející přírodou ukrýt nedá. Dvěma vleky jsme se dostali do výchozí stanice kabinové lanovky. Ještě, že mám jako průvodkyni Šárku Záhrobskou, jinak bych se v naprosté mlze ztratil. Švýcarsko má tu výhodu, že se tu moc nekrade, a tak můžeme nechat lyže před hospodou a zamířit dovnitř.
„Tady je moc příjemně“, říká Šárka Záhrobská a dodává: „Hospody na kopcích máme taky perfektně zmapované.“
„Značná část přípravy tedy probíhá v hospodách?“, zjišťuji, jak se věci mají.
„No když je takovéhle počasí tak jo“, přiznává Šárka Záhrobská.
A tak zkouším vyzvědět jak je to tedy s její tréninkovou morálkou: „Jedenáct hodin a jedenáct minut a trénink na Zetmattu končí pro dnešek neúspěšně. Máte radost, že jdete tak rychle domů?
„Radost ani ne. Když začínáme brzo, tak se končí taky kolem té jedenácté, dvanácté, akorát že máme za sebou tak deset, dvanáct dobrých jízd“, dokazuje lyžařka, že běžně přecijen tráví více času na sjezdovce než v hospodě.
