Miroslava Knapková získala od ČOV cenu za nejlepší sportovní výkon roku 2012
Českému sportu vládnou ženy. Stačí se podívat nejen do výsledků závodů, ale také do anket a ocenění. Posledních sedm let vládnou v hlasování Sportovce roku pouze ženy. A s jedinou výjimkou dostávají také nejvyšší ocenění Českého olympijského výboru. Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského za nejlepší sportovní výkon uplynulého roku dnes převzala Miroslava Knapková.
Česká skifařka získala ocenění zcela oprávněně. Miroslava Knapková totiž předvedla úžasný výkon. Nejenže v olympijském závodě s přehledem porazila soupeřky, ale popasovala se také s natrženým mezižeberním svalem. Dokonce uvažovala, že olympiádu vzdá. Ale neudělala to.
„Při tréninku před čtvrtfinále jsem při veslování cítila strašnou bolest. Pak jsme se rozhodli, že to zkusím, že to buď půjde, nebo to nepůjde. Jiná možnost nebyla, navíc já jsem takový typ člověka, který nemůže stát na břehu a koukat na ostatní, jak závodí, když jsem se na to připravovala několik let,“ říká rodačka z Brna, která díky zarputilosti a odvaze vybojovala první české zlato na hrách v Londýně.
Miroslava Knapková začala veslovat až ve svých devatenácti letech. V technice za soupeřkami poněkud zaostává, ale jak sama přiznala, právě zranění jí v tomto ohledu pomohlo.
„Když je člověk zraněný, tak to paradoxně v něčem pomůže. Možná mi to pomohlo, co se týče techniky, možná mi to pomohlo v psychice. O co víc jsem musela být silnější psychicky, o to líp jsem potom zvládla ten závod.“
Ocenění Knapkovou překvapilo
Stylem, jakým vybojovala loni na olympiádě v Londýně zlatou medaili, trumfla i dvojnásobnou olympijskou vítězku Barboru Špotákovou. Ocenění Mirku Knapkovou ale poněkud zaskočilo.
„Trošku překvapená jsem, protože většinou vyhrává všechny ankety Bára. Možná sehrálo roli také to, že jsem byla zraněná, a i přesto jsem dokázala podat maximální výkon s velkým náskokem. Asi se k tomu přiklonili proto, že jsem měla pevnou vůli, bojovala jsem a nevzdala jsem to.“
Dvaatřicetiletá Knapková překonala sama sebe a po právu triumfovala. Příběh jak sepsaný právě pro olympijskou knihovnu. A podpoří ho i kapitola o zachránci, kterým nebyl princ na bílém koni, ale spíše doktor v bílém plášti. Docent Pavel Kolář, jenž takto pomohl už mnoha sportovcům. Nenápadný muž však své zásluhy spíše potlačuje.
„Samozřejmě je to hezké, ale je za tím taky práce. Já už to tak neberu, jsem rád, že můžu pomoct, a nezařazuji se do té role, která je mi někdy přisuzována,“ podotýká skromně Pavel Kolář.
