Nad Sarajevem se sportovalo i popravovalo, teď se tam život pomalu vrací
Před třiceti lety se tam bojovalo o olympijské medaile, o deset let později o holé životy. Sportoviště sarajevské zimní olympiády mají za sebou nejvíce dramatický osud ze všech olympijských areálů.
Po rozpadu Jugoslávie areály několikrát prošla fronta nejkrvavějšího evropského konfliktu od druhé světové války. Teď leží částečně ladem a místní se pomalu snaží zvládnout těžký úkol - vrátit na místa, kde umírali lidé, olympijského ducha.
Podél silnice cestou ze Sarajeva do středisek Igman a Bjelašnica nejde přehlédnout červené tabulky a na nich lebku a zkřížené hnáty. Nápisy varují každého, kdo by snad chtěl uhnout z cesty do lesa, který stále ještě ukrývá nevybuchlé miny.
U skokanských můstků je ale bezpečno. Dokonce tak bezpečno, že ve vysoké trávě těsně pod nimi nacházejí milenci místo pro intimní schůzky. Mají tu klid, v létě je v tomhle areálu mrtvo.
Reportér Jan Kaliba se při své cestě Bosnou a Hercegovinou vydal i na bývalá sportoviště nad Sarajevem
„Funguje to tu v zimě, v létě je to bída. V zimě sem jezdí hodně lidí, vleky i tenhle hotel jsou v provozu. Na léto všechno zavíráme, jezdí sem jen pár výletníků,“ říká znuděný správce, který sedí dole pod můstky u naprosto prázdného rozlehlého parkoviště vedle zavřeného rozpadajícího se hotelu.
O kousek dál, na místě, kde před lety přistávali skokani na lyžích, se i teď sportuje. V doskočišti proti sobě stojí dvě házenkářské branky, mezi nimi je obdélník vydupaný ve vzrostlé trávě a na něm hraje rodinka ze Sarajeva fotbal.
„Je tu krásně, ne? Tak proč si sem nejet zahrát? Mám dnes v práci volno, tak jsme se ženou vzali děti a jejich kamarády a vyrazili jsme si zakopat. Bohužel jsem tu nebyl, když se tu konaly olympijské hry. Sloužil jsem totiž v armádě a nedostal jsem volno. Jezdíme sem rádi, když máme volno,“ vypráví mi Adnan a jeho malé spoluhráče štve, že se plně nesoustředí na svou roli brankáře v tomhle rodinném zápase.
Teď je to tu úplná idyla, ale osm let po olympijských hrách, když v zemi vypukla válka, se tu střílelo a tady pod můstky, které od té doby ani v zimě neslouží původnímu účelu, bylo popraviště. Možná právě tam, kde dodnes stojí stupně vítězů se znakem sarajevské olympiády.
„Měli jsme tu jeden z nejkrvavějších válečných konfliktů v dějinách a určitě v době po druhé světové válce. Není to nic, čím bychom se chlubili a nejradši bychom na to zapomněli. Ale stalo se to a je potřeba o tom mluvit,“ říká Saíd Fazlagić, pověřený předseda olympijského výboru Bosny a Hercegoviny.
„O Igman, kde se závodilo ve skoku i běhu na lyžích a biatlonu, a také o kousek výše položenou Bělašnici, kde se jezdily alpské disciplíny, se za války vedly velmi tvrdé bitvy. Chvíli tuhle část hor ovládala jedna armáda, pak zase druhá. Zkrátka děly se tu věci, které byly v naprostém rozporu s duchem olympiemi,“ dodává Fazlagić.
Olympijský duch se vrátí za čtyři roky
On sám přežil válečné Sarajevo, takže zblízka viděl, jak hoří a rozpadá se olympijský komplex Zetra, kde se konalo slavnostní zakončení her, částečně hokejový turnaj nebo závody v rychlo a krasobruslení. Teď je tam obnovené olympijské muzeum a vedle něj alej stromů věnovaných sportovcům, co po válce přispěli na obnovu sarajevských sportovišť.
Mezi nimi třeba lyžaři Alberto Tomba, Kjetil-Andre Aamodt nebo Lasse Kjuss. Na svazích Bělašnice i Jahoriny se v zimě lyžuje, v hale Zetra právě teď vrcholí juniorský světový šampionát v házené. A v roce 2017 se sem vrátí i ztracený olympijský duch.
„Je před námi stále spousta práce. Ale za čtyři roky uspořádá Sarajevo zimní Evropský olympijský festival mládeže a ucházíme se i o další akce. Ještě stále nemáme sportoviště na úrovni jako během Her v roce 1984, ale krok za krokem se tomu i těmito pořadatelstvími snažíme přiblížit.
