Nehody v denním provozu i v rallye mají často stejného původce - nezkušenost
Velmi hlasitě se v posledních letech hovoří o nárůstu agresivity řidičů. Ačkoli celoevropská statistika ukazuje na klesající počet mrtvých při dopravních nehodách, stále ji doprovázejí na pohled hrozivě vysoká čísla - 1,3 milionu dopravních nehod ročně způsobí 43 000 smrtelných úrazů a 1,7 milionu zranění. Na vině bývá zejména nezkušenost řidičů či přecenění vlastních dovedností za volantem - to se týká nejen běžného silničního provozu, ale i automobilových soutěží, jako třeba rallye.
V roce 2009 došlo na Rallye Posázaví ke smrtelné nehodě, po nárazu do stromu zemřel pětatřicetiletý jezdec, navigátor utrpěl těžká zranění. Ve stejném roce zemřeli tři lidé, z toho dvě děti, na Valašské rallye, když stáli mimo vyhrazené prostory a smetl je jeden ze závodních vozů. Letos v dubnu byla kvůli úmrtí jezdce Jiřího Skoupila zrušena Rallye Šumava.
A tak by mohl výčet pokračovat nevesele dál. Kde hledat příčinu zvyšujícího se počtu těchto tragédií?
„Za nás v osmdesátých letech to bylo tak, že kdo začínal jezdit, neměl šanci hned sednout do nějakého top auta, které bylo rychlé a skvěle fungovalo. Růst závodníka pak trval třeba dva, tři nebo čtyři roky, pět let. Dnes je to tak, že ten, kdo má dostatek peněz, může okamžitě sednout do jakéhokoli auta," snaží se na tuto otázku odpovědět Pavel Sibera, někdejší ikona rallye nejen v českém, ale i evropském měřítku. A nachází také přirovnání.
„Je to příbuznost s tím, co se děje na silnicích s motorkáři. Nikdo z těch dnešních kluků nezačínal jezdit na pionýrovi, zcela určitě. Takže sedne na silnou motorku a zjistí, že to jede, ale bohužel taky to, že platí fyzikální zákony. A ty platí jak na silnici, tak na rallye. Všude."
Sám Pavel Sibera o tom ví své - první havárií, a poměrně vážnou, si v rallye prošel hned při svém prvním ostrém startu.
„Byl to závod oblastního přeboru ve Vamberku, kdy jsme se Škodou 120 dojeli přesně do cíle první vložky - v tom cíli se nám do cesty připletl docela statný strom a skončilo to pro nás velice špatně. Pak byla ještě jedna taková větší havárie někdy v roce 1985 v Tatrách, kdy jsme v cíli šli přes střechu. Potom se to nějak uklidnilo a další roky už byly klidnější."
Určitě i proto, že s ubíhajícím časem přibývaly Pavlu Siberovi zkušenosti za volantem a cit pro jízdu.
S aktivní kariérou už sice skončil před lety, dodnes ale funguje jako vyhledávaný zdroj dobrých rad ostatním závodníkům. Pokud by ale měl znovu usednout za volant jako aktivní jezdec, hodně by se rozmýšlel - prý i vzhledem k tomu, jak nebezpečným sportem rallye bezesporu je.
„Musel bych o tom přemýšlet. Před dvěma lety jsem jel v citroënu dvojce, jel se mnou můj někdejší spolujezdec Karel Jirátko. Sedl si ke mně a pak říkal, že jsem tak divoký, že bych mohl hned závodit. Bývávalo… Nemyslím si, že bych na to neměl, ale asi by tady chyběla ta praxe. Ovládat auto a tak, to není nejmenší problém. Ale hranice mezi tím, co je rychlé a co je nejrychlejší, je velmi úzká a držet se jí je velice složité," uzavírá Pavel Sibera s přáním bezpečné jízdy.
