Nejvíce se na paralympiádě v Londýně zatím zapotil vedoucí české výpravy
Sportovci se při snaze dosáhnout maxima zpravidla pořádně zapotí. Jenomže tohle tvrzení neplatí jen o nich. Zhruba stejně vyčerpávající zážitek, jakým je třeba maraton, zažil v uplynulých několika dnech vedoucí české paralympijské výpravy v Londýně Roman Suda.
Do dějiště paralympijských her odletěl s dostatečným předstihem, aby si stihnul všechno prohlédnout, obejít, zařídit. Ale když jsem se ho včera na okraji olympijské vesnice ptala, jaký na něj zatím Londýn a sportoviště udělaly dojem, povzdechl si Roman Suda.
„Jsem tu víc než týden a ještě jsem nevyšel z vesnice, neviděl jsem ani sportoviště. Dvakrát jsem byl na letišti, protože jsem někoho vyzvedával, bohužel byla logistika na začátku složitější. Opravdu jsem se ještě nedostal ani na sportoviště, ale hned zítra to napravím."
A ono vyzvedávat někoho, třeba reportérku Radiožurnálu, na letišti Heathrow a potom ho dopravit do hotelu, který stojí hned vedle Olympic Parku, není zrovna otázka minut. Spíš desítek minut. A ještě lépe - hodin. Doprava po britské metropoli je totiž skutečně zážitkem jen pro ty nejotrlejší povahy alespoň z mého pohledu.
„Věřil jsem si, nakonec jsem myslím udělal tak dva nebo tři přestupky, ale nikoho jsem neohrozil na životě. Nicméně musím říct, že po těch zhruba čtyřech nebo pěti hodinách řízení celkově jsem unavený, jako bych řídil dvanáct hodin nějaký náklaďák."
Dočasné povolání řidiče ale rozhodně nebylo jediným, které se musel Roman Suda naučit - mimo jiné se převtělil také do stěhováka, když bylo potřeba přestěhovat postele v olympijské vesnici, vyjednavače mezi paralympiky a organizátory, nebo překladatele. A i po celém tomhle několikadenním maratonu byl schopný s úsměvem na rtech říct: „Mám to jako volnočasovou aktivitu."
Protože běžně působí jako předseda sportovního klubu v Ústavu sociální péče pro tělesně postižené děti a mládež ve Zbuchu. A také tamní mladé handicapované sportovce trénuje, byť sám má obě ruce i nohy zdravé. Nebo možná právě proto.
