Olympiáda v Londýně byla v historii samostatné ČR druhou nejúspěšnější
Největším a nejsledovanějším podnikem roku byly samozřejmě letní olympijské hry v Londýně. Češi se na nich zviditelnili nejprve díky klikujícímu autobusu u svého olympijskému domu, poté holínkami při slavnostním zahájení a nakonec i deseti medailemi.
Národní hymna je pro sportovce píseň, co nikdy neomrzí. V Londýně mohli se zlatem na krku pozvednout hlas k zpěvu jejích slov hned čtyři sportovci. Začalo se ale nejdříve těsně pod vrcholem, tedy stříbrnými úspěchy vodního slalomáře Vavřince Hradilka a jinak vyučeného staroboleslavského zlatníka Ondřeje Synka.
Stejně jako tento veslař si neopakovatelnou atmosféru olympijské kanálu Eaton Dorney mohla vyzkoušet i Miroslava Knapková. Svěřenkyně trenéra Kacovského nakonec od nudného zkoušení upustila a konkurenci neskutečně vyškolila.
„Poslední desítky metrů, Mirka Knapková vesluje pro zlatou olympijskou medaili! Už se nic nemůže stát, Mirka Knapková je první!“ hlásil z Londýna reportér Radiožurnálu Miroslav Augustin, hospodské obrázky při tom padaly v Česku ze zdí a veslařské kluby nestačily tisknout přihlášky.
První české zlato z letošní olympiády obstarala Knapková navzdory velkým problémům s mezižeberním svalem a možná o to sladší ještě byl tento historický olympijský úspěch českého veslování.
Knapková se následně stala v Londýně medailovou inspirací i pro další dámu českého sportu, oštěpařku Barboru Špotákovou. I když, jak se to vezme. Jednatřicetiletá hvězda české atletiky už totiž z Pekingu zlatou medaili měla, a tak ji nyní čekala mnohem těžší práce, tedy titul olympijské šampiónky obhájit. Svůj olympijský triumf nakonec Špotáková stvrdila ve čtvrté sérii a mohla si hodně, hodně oddechnout.
„Obhajoba je těžší v tom, že na vás tlačí média, je to tlak jako blázen!“
Věštění zlata z lógru
Až na samý závěr olympijských her si pak pro české fanoušky schovali dvě zlatá překvapení biker Jaroslav Kulhavý a moderní pětibojař David Svoboda. O úspěchu obou se rozhodovalo shodně až v úplně závěrečných fázích jejich závodů. Například o tom, že Kulhavého útok na Švýcara Schurtera v úplně posledním kopci vyjde na jedničku, měli ale čeští fanoušci u trati jasno už dávno před startem závodu.
„Dal jsem si ranní kafe a věštil jsem z lógru, tam to bylo jasně napsané,“ usmíval se jeden z českých příznivců.
Těžko říct, zda z lógrů věštili i fanoušci Davida Svobody, každopádně pokud ano, mohli mít jasno od samého začátku soutěže pětibojařů. Svoboda totiž založil na dobrý výsledek už v úvodním šermu, ve kterém vyrovnal olympijský rekord, a v dalším průběhu už šlo vše tak, jak mělo. K titulům mistra Evropy a světa přidal i ten olympijský, a hodně těžko se mu tak nyní bude hledat motivace do budoucna.
„To je pravda, teď jsem to skoro zkompletoval… Jsem mimo jiné i mistr světa ve dvojčlenných štafetách, zbývá ze světového šampionátu ještě to individuální zlato.“
Český kolektivní sport zastupovaly v Londýně pouze české basketbalistky, které z turnaje nakonec vypadly ve čtvrtfinále s výborně hrajícími Francouzkami, ačkoliv v závěru třetí čtvrtiny ještě vedly o 13 bodů.
Mezi kolektivní sporty by se ale vlastně dala řadit i tenisová čtyřhra, ve které tentokrát české barvy reprezentovalo duo H+H. Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká se na wimbledonských kurtech zastavily až ve finále o americkou zeď sester Williamsových. Fanoušci se ale klaněli i další českým medailistům, střelkyni Adéle Sýkorové nebo posádce čtyřkajaku Havel, Trefil, Dostál a Štěrba.
Loučení Phelpse a fenomenální Bolt
Nejenom příběh Štěrby, o jehož olympijském startu se kvůli dopingové kauze rozhodlo až v dějišti závodu, ale zdvihal ze sedaček a krátil pracovní doby českých fanoušků na nezbytné minimum. Londýnské Aquatics Centrum bylo svědky rozlučky s nejlepším olympionikem všech dob Michael Phelpsem.
Jen o kousek dál na atletické oválu pak přišel další vrchol londýnských her. Finále stometrového sprintu v čele s Usainem Boltem. Čas 9,63 setin sekundy, to je doba, během které Bolt dokázal zastavit svět. Čas nového olympijského rekordu.
V Londýně ale vyloženě poražených snad nebylo. Neskutečně obětaví a smějící se dobrovolníci, neskutečná setkání, výzvy a výsledky. To vše stálo v pozadí i olympijského úspěchu českých sportovců, kteří za kanálemLa Manchevyrovnali v počtu zlatých medailí šestnáct let starou vizitku z nejúspěšnějších her v Atlantě.
I s odstupem více než čtyř měsíců nezbývá než zatleskat a doufat, že podobně budou naše dlaně hořet i za tři a půl roku, tentokrát v brazilském Riu.
