Pechanová bude slavit postup na OH nakupováním po Šanghaji
Velkého úspěchu na probíhajícím mistrovství světa dosáhla 7. místem na trati 10 kilometrů dálková plavkyně Jana Pechanová. Ta se tak zmíněným umístění zároveň kvalifikovala jako vůbec první česká plavkyně na olympijské hry do Londýna.
Jano, nakonec ve fotofiniši sedmé místo. Dá se říci že tedy obrovská spokojenost. Jak ten závod podle vás vypadal?
„No tak v první řadě určitě veliká spokojenost. Prostě je to letenka do Londýna a to je to hlavní, pro co jsme sem s trenérem jeli. A jaký byl závod? Strašný. Strašné teplo. Myslím, že nejenom já jsme si přáli, aby nesvítilo to sluníčko, které svítilo, aby ta voda nebyla tak teplá jak teplá byla a aby ten závod probíhal trošku lépe než probíhal. Kdybych to měla shrnout po těch kolech, které se plavaly, tak vlastně – plavaly jsme čtyři kola, první takové seznamovací, byl tam takový chumel, takže jsem vlastně vůbec nedokázala odhadnout, kolik plavkyň je přede mnou a kolik za mnou,“ popisuje Pechanová.
„Ve druhém kole to probíhalo víceméně stejně, jen mi tam nevyšlo ani jedno občerstvení, tak jsem byla trošičku naštvaná. Nevím přesně, jestli sama na sebe nebo na ty moje pomocníky, ale zkrátka jsme se asi pořádně nedomluvili, kde by měli stát a jak by mi to měli podat. Ale dopadlo to dobře, takže je vlastně úplně jedno, že v prvních pěti kilometrech jsem se nenapila. Ve třetím kole se to trošičku zrychlilo. Čtvrté kolo dopadlo asi tak, jak mělo.“
„Od trenéra vím, že jsem do posledního kola šla kolem patnáctého místa, a všechna možná rozhodnutí, která byla v tom posledním kole, prostě dopadla dobře. Pořád jsem se posouvala dopředu. V poslední rovince jsem si snažila říkat, že už jenom šest set metrů, možná i víc, ale psychicky mi to dodávalo, že to není tak dlouhá rovinka. No a když jsem si v jednu chvíli spočítala, že jsem v té desítce, říkala jsem si, že maximálně jednu holku pustím, ale víc ne, na bronz to asi už nebude, tak jsem si spíš hlídala tu desítku s tím, že prostě to desáté místo bych tam uhájila tak jak tak. Prostě v tom finiši jsem si věřila.“
Jak se to poslouchá, že Jana Pechanová patří stále mezi světovou špičku a že je vlastně vůbec první českou plavkyní, která se nominovala na olympijské hry v Londýně?
„Úžasně se to poslouchá a myslím, že když to někde uslyším, a budu si to moci přetočit zpátky, tak si to poslechnu znovu. Trošku sebevědomě, ale já myslím, že sebevědomí musí být.“
Hodně se, Jano, mluvilo o tom, jak ten závod bude těžký právě kvůli tomu horku, kvůli větru i kvůli té teplé, třicetistupňové vodě. Co bylo tedy nakonec z tohoto výčtu nejtěžší?
„Asi ta teplá voda, protože v průběhu závodu se několikrát vracela. Já to tedy přičítám té teplé vodě a jak to tělo je přehřáté. A pak možná takové ty nečekané rány, které prostě schytáváme. Ale na to člověk během pár metrů zapomene, takže to je dobré. Ale ta horká voda, ta nás prostě doprovází celý závod, té se nevyhneme.“
Ze závodu vlastně odstoupila i italská plavkyně, kterou odvezla sanitka. Myslíte si, že ty extrémní podmínky jsou trošku i nezodpovědností ze strany organizátorů?
„Možná to bude znít ošklivě, ale když se stalo to neštěstí loni v Dubaji a voda měla třicet tři stupňů, tak si nemyslím, že voda jednatřicet stupňů je bezpečná. Zkrátka když se to může stát ve třiatřiceti, totéž se může stát v jednatřicetistupňové i v devětadvacetistupňové vodě, protože je tady vysoká vlhkost, velká teplota venku, takže zkrátka k žádnému ochlazování ze strany vzduchu nedochází, tělo je ohřívané z obou dvou stran. Takže si myslím, že pro samotné tělo to dobré není. Takže si nemyslím, že tohle by pro nás bylo bezpečné.“
Oni navíc tu teplotu vody zde měří hodně brzy, v šest hodin ráno, a navíc ona se tady hodně často mění, takže v šest hodin ráno už měla dvacet osm celých devět stupně celsia.
„No tak jestli ráno v šest hodin měla dvacet osm devět, tak v devět hodin, kdy byl start, věřím tomu, že měla třicet celých osm. Když jsme chodili trénovat, tak co hodinu, to šest desetin stupně nahoru.“
Vy jste, Jano, s tím oznámením účasti na dalších tratích zde na mistrovství světa čekala až po tomhle závodě na deset kilometrů. Už tedy máte v tomto ohledu jasno?
„Jasno mám v tom, že půjdu nakupovat. Otázkou je, jak moc se u toho unavím, jestli budu schopná nastoupit do dalšího závodu. Pro co jsem sem jela, to jsem získala. Nevím. Ještě se domluvím s trenérem. Musím říct, že to nebylo příjemné, plavat v té vodě. I z tohoto důvodu bych možná neplavala. Uvidím. Neříkám teď, že nepoplavu nic, neříkám teď, že poplavu všechno. Je pravda, že to rozhodnutí odkládám každým dnem, ale přece jenom letenka do Londýna prostě je.“
