Pořád věřím, že na velkou medaili mám, je přesvědčený badmintonista Petr Koukal

Na první pohled je Petr Koukal starší velmi klidným trenérem. Badmintonovým zápasům svého syna nehnutě přihlíží, sedí na židli, nohy má natažené před sebou a skoro ani nedutá. Jak ale sám přiznává, uvnitř v těle to často vře.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Otec Petr Koukal starší a syn Petr Koukal mladší se doplňují i na Evropských hrách v mnoha směrech | Foto: Michal Jurman

Byl to i případ čtvrtfinále Evropských her, ve kterém Petr Koukal mladší přišel dost možná o poslední šanci získat medaili z velké sportovní akce.

„Půjde někam na dvě deci, večer se vrátí a bude to dobrý,“ říkal po prohraném zápase Petr Koukal mladší.

„Pojedeme taxíkem asi jenom čtvrt hodiny dolů do vesnice, tak bude krátká doba na mlčení. Dvě deci taky nehrozí, protože víno je tady strašný. Takže spíše hrozí dvě piva,“ oponoval Petr Koukal starší.

Přehrát

00:00 / 00:00

Pořád věřím, že na jednu velkou medaili mám, říkal po prohraném čtvrtfinále Evropských her Petr Koukal mladší

Oba se krásně doplňují nejen při vzájemném špičkování ohledně čtvrtfinálové prohry na Evropských hrách. Na každém jejich slově je cítit vzájemný respekt, i když zklamání z konce cesty jen těsně před medailovým vrcholem je hodně velké.

Němec Domke vyhrál rozhodující třetí sadu 21:17 a zatímco se radoval, Petr Koukal zůstal několik sekund mlčky v předklonu a hlavou se mu honí jistě jedna a tatáž otázka. Budu mít ještě někdy takovou šanci na medaili?

„Samozřejmě to asi více prožívám, protože jsme jedna krev.“ Zatímco otec a trenér v jedné osobě ze sebe souká první dojmy z hořké porážky, jeho syn už stihl nabrat klid a patřičný nadhled.

Petr Koukal (v červeném) během čtvrtfinálového zápasu EH s Němcem Domkem | Foto: Michal Jurman

Před pěti lety musel bojovat s rakovinou varlat a bojoval úspěšně. Na kurtech nyní sice nechává vše, zároveň ale ví, že porážky na nich nejsou z těch porážek nejbolestivějších.

„Životní šance jsem měl jiné a naštěstí se povedly zvládnout. Tady jsem měl šanci na dobrý výsledek, ale už je to pryč. Nezbývá než doufat, že nebyla poslední. Pořád věřím, že na jednu velkou medaili mám,“ říká už klidným hlasem vlajkonoš české výpravy na olympijských hrách v Londýně.

„Neprohlašuji to oficiálně, ale v Riu bych chtěl odehrát poslední zápas, takže všechno směřuji k tomu, aby kvalifikace dopadla úspěšně, abych se tam probojoval. Pak přijde ten velký zápas, velký okamžik právě tam. V současné chvíli mi tělo i hlava říkají, že už toho bylo dost,“ zasní se nad posledním rokem své kariéry Petr Koukal.

Pak bok po boku sedne do taxíku vedle svého otce a mlčky se oba vydají do olympijské vesnice. To mlčení je ale mlčením z porozumění, ne ze zloby nad špatnou hrou a prohraným zápasem.

„Mrzí mě to, ale na druhou stranu, díky bohu za to, jak to všechno je,“ dodal Petr Koukal mladší.

Michal Jurman, Vojtěch Bureš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme