Špičkového sportovního lezce Adama Ondru osmitisícovky nelákají
Navzdory svému mládí patří Adam Ondra mezi sportovními lezci už delší čas do nejužší světové špičky. O to víc může litovat nedávného verdiktu Mezinárodního olympijského výboru, podle kterého se tento sport nevejde do programu olympijských her.
Ondra tak momentálně hledá motivaci v terénu - přesněji řečeno v těch místech, na která se obyčejný smrtelník dívá jen zpovzdálí a se zatajeným dechem.
„Dostávám tipy, občas něco probleskne na internetu, že někdo objevil novou stěnu, jeskyni. Ale samozřejmě pak můžou být dobrodružství, že se dostáváte do neznámé krajiny. Chodíte po kopcích, občas něco objevíte, občas něco neobjevíte,“ popisuje Adam Ondra.
Jedno takové dobrodružství má český lezec čerstvě za sebou. Odehrávalo se v Norsku, v jeskyních, které jsou i pro ty nejzdatnější lezce opravdu tučným soustem.
„V průběhu dvou týdnů jsem se věnoval hlavně vrtání nových cest, abych se připravil na léto, kdy se tam chci vrátit s dobrou formou a pokusit se přelézt je v kuse,“ nastiňuje svoje plány Ondra.
Ono to zní docela jednoduše, ale stačí se podívat na pár fotek nebo na video zachycující takové šplhání po skalních převisech - a hned si začnete jaksepatří vážit toho, že právě stojíte na pevné zemi.
„Vím, že když je cesta v převisu – i když jsou ty jednotlivé fixní jisticí body třeba daleko – tak je to stoprocentně bezpečné. Věřím pomůckám, které používám, a věřím jističi, který má zkušenosti. Pokud neudělám nějakou fatální chybu – že se třeba zapomenu navázat – tak by se nemělo nic stát,“ konstatuje Adam Ondra.
Mladý lezec ale mívá občas nutkání šplhat také na vysoké kopce. To už je ale, jak se říká, jiná káva a nepředvídatelných faktorů, které mohou ovlivnit výsledek lezeckého snažení, zákonitě přibývá.
„Tam už je to o něčem jiném. Zároveň vím, co si můžu dovolit, a taky odhadnu, který chyt se může vylomit a který nemůže,“ říká.
Nejobdivovanějšími horolezci jsou asi ti, kteří bez použití umělého kyslíku a bez vydatné podpory domorodých šerpů šplhají na osmitisícové vrcholy. Ale zdaleka ne každý, kdo spojil svůj život s lezením, si nechává zdát právě o těchto ostře sledovaných končinách.
„Vyloženě mě nelákají až ty nejvyšší kopce jako osmitisícovky, spíš lezení po skále na nějaké šestitisícové kopce v Karákóramu,“ prohlásil Adam Ondra.
