Sportování bez vnímání vlastního těla přináší velká zdravotní rizika
Sníh sleze a oteplí se. A třeba i vás vytáhne jaro ven běhat a možná vás inspiruje i zítřejší pražský půlmaratón. Nic se ale nemá přehánět. Někdy může vést aktivita až v velkým zdravotním problémům.
„Asi jsem už byla přesycená tím sezením ve škole a učením. Začala jsem na sobě cítit, že potřebuji někde přebytečnou energii vybít,“ vysvětlovala nad šálkem jasmínového čaje Šárka Macháčková, proč začala na konci studia architektury běhat. Potud by bylo vše v pořádku. Ona se ale dala rovnou na ultramaratony.
„Bylo to úžasné. Dřív jsem si říkala, že běžet 6 hodin v kuse je nemožné a po závodě jsem si po těch šesti hodinách mohla říct, teď jsem to dokázala. To bylo to, proč mě to hrozně bavilo a proč vlastně běhám doteď.“
Tento sport ji okouzlil až jako dospělou, ale při vší úctě, Šárka Macháčková se od začátku chovala jako vrcholoví sportovci, tedy částečně jako dítě. „Mě zajímá, jestli to zvládnu. Ale nepřemýšlela jsem nikdy nad tím, jestli to zvládne moje tělo a jaké bude mít následky.“
A ono se obelhat nedalo. Tvrdé tréninkové dávky a hlavně první závod na 24 hodin, při kterém uběhla 151 kilometrů, udělaly s organismem Šárky Macháčkové svoje. „Až po třech měsících jsem s tím šla k doktorce, že je to zvláštní, že mě tak bolí noha. Dokonce se mi na ní dělal i nějaký hrbol. A když mě paní doktorka poslala na rentgen a zjistila, že tam mám prasklinu, tak se chytala za hlavu a říkala, co je to za případ.“
Tou lékařkou, která se zhrozila, byla Jana Martinková z brněnského Chironaxinvestu. Marně se snažila pacientce vysvětlit, že její postava se s dlouhými běhy neslučuje. Dá se popsat jako ‚40 kilo i s postelí.‘ „Skoro 46 kilo,“ usmívá se běžkyně.
A co s tím? Běžkyně se částečně zařídila podle doporučení. Místo ultramaratónů začala běhat maratóny, ale stejně na sebe nedávala pozor. Při přípravě na maratón si přetížila achillovku a po další pauze měla problémy s kyčlí. Až když k lékařce jela potřetí, a málem na vozíku, pochopila.
„Když jsem nepoučitelná a stále běhám, musím to svoje tělo vnímat, musím se o něj starat a od paní doktorky jsem odcházela s tím, že musím ta její slova vzít na mysl, abych nemusela k paní doktorce zase s nějakým zraněním.“ A ten pokrok je opravdu pořádný. „Vnímám to své tělo, za ty roky dokážu rozpoznat, kdy ta bolest je správná a kdy je ta bolest v nepořádku."
Doplňková regenerace, uvolnění a odpočinek. I to si teď dopřává Šárka Macháčková. Dokonce už tato ing. arch. uvažovala, že si rozšíří obzory o fyzioterapii.
