Strach při lezení mívám, říká lezkyně Lucie Hrozová
Horolezci určitě nepatří k těm sportovcům, kteří se pravidelně a často setkávají se zvědavými novináři, kteří rozdávají autogramy jako o závod nebo naopak složitě zdůvodňují zklamaným fanouškům, proč se jim to či ono nepovedlo. Díky lezkyni Lucii Hrozové byl dnešek v tomto směru alespoň částečnou výjimkou potvrzující pravidlo.
„Že mě lidi nepoznávají na ulici, to mi určitě nevadí,“ ujistila Lucie Hrozová novináře při dnešním setkání v Praze.
Laik by nejspíš silně zapochyboval o tom, že tato jemná, štíhlá dívka je špičkovou lezkyní, která zdolává nejen umělé lezecké stěny, ale troufne si i na nejnáročnější skalní terény.
„Asi jsem pravým opakem laického pohledu, ale z hlediska toho lezeckého jsem taková, jak to má být. My prostě netaháme horu svalů. Jsme vysportovaní, není to kulturistika.“
Sportovní lezení i šplhání po skalách, to jsou dvě disciplíny, mezi které Lucie Hrozová už pěkných pár let rozděluje svoji pozornost a přízeň. Shodou okolností obě tyto odrůdy horolezectví jí dnes mohly posloužit k tomu, aby se měla čím pochlubit.
„Získala jsem první zlato ze Světového poháru z rumunského Busteni. Po sérii druhých a třetích míst jsem byla ráda, že ta zlatá placka letos zacinkala. A také přelezení jedné z nejtěžších cest na světě, Ironmana ve Švýcarsku. Byla jsem první žena na světě, která vylezla obtížnost M14,“ říká čtyřiadvacetiletá rodačka z Děčína..
Nebezpečí při lezení Hrozová vnímá
Zatímco při závodech ve sportovním lezení si nikdo soupeře nevybírá, při šplhání v extrémně obtížných skalních terénech už to neplatí. I proto není od věci vyzvídat, která ze zmíněných disciplín je toho času lákavější.
„Momentálně je to určitě lezení v ledu s cepíny, ačkoli někdy tam je hodně sebezapření, protože zima je tam fakt šílená. Ty podmínky jsou zvlášť pro holku daleko těžší, ale je mi to bližší.“
Vidět Lucii Hrozovou v akci na nějakém tom skalním převisu, to jistě leckoho přiměje, aby jen užasle zíral. A pokud se mu vrátí řeč, neodpustí si otázku, copak ona vůbec nemá strach?
„Mívám strach často, akorát třeba až potom. Jsem s tím srozuměná. V tu chvíli se maximálně soustředím a koncentruji, na strach nemyslím. Ale vím o něm, vím že tam to nebezpečí je,“ dodává Hrozová.
