Volejbalistka Andrea Kossányiová největším talentem poslední doby
Na nedávno skončeném mistrovství Evropy ve volejbale žen byla nejmladší členkou českého národního výběru. A sbírala první zkušenosti v seniorské reprezentaci. Přesto při rozhovorech s novináři rozhodně nepůsobila a nepůsobí jako benjamínek, který se ve světě velkého volejbalu teprve rozkoukává. Právě naopak.
Když se na vás tahle osmnáctiletá volejbalistka usměje, cimrmanovsky řečeno to vypadá, jako by se v místnosti rozjasnilo. Když k tomu přidá nakažlivý smích, máte najednou bezděčně dobrou náladu. A když začne odpovídat na vaše otázky, žasnete, že někdo takhle mladý to může mít v hlavě tak neskutečně srovnané. A taky naplánované. Už odmalička, kdy si na škole vybrala sportovní třídu.
„V šesté třídě jsme se rozdělili na volejbalovou a nevolejbalovou část, já byla v té první. Pak jsem se dostala do krajského výběru, kde si mě vybrali z Prahy, Liberce, Brna a Českých Budějovic. Všude jsem byla na zkouškách a pak jsem se rozhodla pro Prahu, protože to bylo nejblíže. A tak jsem teď tady a hraji volejbal," vzpomíná na svoji cestu, která ji přivedla až k vrcholovému volejbalu, rodačka z Příbrami.
Na sportovním gymnáziu je nejlepší
V extralize hájí barvy Olympu Praha, kterému ve svých šestnácti letech pomohla předloni k zisku bronzových medailí. To jen krátce poté, co s kadetkami dosáhla na stříbro. Hned vzápětí pak získala s juniorkami kov nejcennější.
Právem se o ní mluví jako o supertalentu českého volejbalu. Vloni byla dokonce na Gymnáziu Přípotoční, kde studuje, zvolena Sportovcem roku. A chce víc.
„Pro mě je momentálně největším úspěchem, že jsem se dostala do dvanáctky reprezentace žen, je to zatím největší skok v mé kariéře. V české extralize bych chtěla vydržet ještě tak rok nebo dva, když ale přijde dobrá nabídka, šla bych. Něco už mám, ale chtěla bych hrát v Itálii. Italská Serie A1 je to největší, čeho může člověk dosáhnout. Pak je tady ještě Rusko nebo Baku… je ve hvězdách, co bude," sní Andrea Kossányiová.
Na volejbal s dospělým pohledem
Zkušenosti ze seniorské reprezentace se podle ní nedají s ničím jiným srovnat. Hrát vedle hvězd jako Ivana Plchotová, Aneta Havlíčková nebo Helena Havelková vyžaduje stoprocentní koncentraci, schopnost vzít na sebe při každém míči zodpovědnost a hrát nikoli pro sebe, ale pro tým. I sám benjamínek české reprezentace potvrzuje, že na sobě pociťuje zásadní změny.
„Změnilo mě to v tom, že jsem vyspěla, už se na to nedívám dětsky. Chápu už, že nějaký zápas fakt musíme vyhrát. Když je člověk v seniorské reprezentaci, najednou tak nějak bere všechno na sebe. Lidé říkají, to je ta reprezentantka, tak to musí být dobrá. A ono to tak je. Ale není to naopak v tom, že bych vyrostla a měla nos nahoru, to ne,“ dává názorný příklad toho, jak nesmírně mentálně je v osmnácti letech vyspělá někdejší blokařka, nyní hrající na postu přihrávající smečařky.
Pokud jí pevná morálka, touha být nejlepší a odhodlání jít si za svým vydrží, dovolím si prorokovat, že se jí splní i ten nejodvážnější a největší sen, který má.
„Olympiáda. Dostat se na olympiádu, to by byl můj největší životní zážitek. To se jen tak někomu nepoštěstí. Dokonce už teď občas vidím před sebou svoji fotku pod pěti kruhy. Bylo by to neuvěřitelné."
