Zdeněk Hrubý a Marek Holeček se vydají vstříc horolezeckému snu
Alpským stylem chtějí vystoupit Zdeněk Hrubý a Marek Holeček na vrchol jedné z nejobtížnějších osmitisícovek Nanga Parbatu. A to je samozřejmě dost dobrý důvod k nahlédnutí do scénáře jejich himálajského dobrodružství.
Tou první kapitolou musí být nezbytná aklimatizace. Což v praxi znamená:
„Vylézt si do nějakých sedmi tisíc metrů a v uvozovkách si počkat na příchod červených krvinek, které jsou nositelem kyslíku a pak teprve samotný pokus na Nanga Parbatu.“
A když už nás Marek Holeček nasměroval k hlavnímu cíli chystané expedice, může Zdeněk Hrubý trochu blíže představit ono místo, na které se horolezci dívají s patřičným respektem.
„Málo horolezců leze na Rupálskou stěnu. Je to jedna z nejtěžších stěn Himalájí. Ta lezecká výška bude něco kolem čtyř tisíc tří set metrů.“
A cože si vlastně laik může představit pod pojmem "alpský styl"?
„Máte v batohu vše, co potřebujete. Nemáte tam stěnu před tím nějak připravenou, nemáte na ní fixní lana ani vybudované tábory, žádná depozita a prostě lezete nahoru a buď se vám to povede nebo ne.“
Aby se to povedlo, k tomu je zapotřebí odvahy a lezeckého umu, štěstí, příznivého počasí. A samozřejmě, že naději na úspěch předem ztrácí ten, kdo by zkoušel šplhat nahoru s pořádně napěchovaným ruksakem na zádech.
„Batoh bude sbalený přibližně na osm dní, a když si představíme, že tam má být jen spacák, nějaký lehounký stan a jídlo, tak musí vážit prostě a jen osm kilo, jinak se s ním lézt nedá.“
Ani úspěšně dokončený pokus o výstup na vrchol ovšem ještě neznamená, že horolezec může zajásat a už se jen v poklidu chystat na zpáteční cestu.
„Nahoře se teprve bude lámat chleba, protože je jasné, že ten návrat bude hodně dramatický.“
Co jiného tedy popřát na cestu Zdeňku Hrubému a Marku Holečkovi, než právě to, aby jejich dobrodružství na strmé stěně Nanga Parbatu mělo šťastný konec.