Život dálkových plavců: hodiny dřiny ve vodě mezi žraloky a medúzami
Dlouhých 16 let patřil Rostislav Vítek mezi největší světové hvězdy dálkového plavání. Od letošního roku ale přesedlal na pozici trenéra reprezentačního týmu, a že by šlo o úlohu lehčí než ještě nedávno ve vodě, se rozhodně říct nedá.
Vítek se o tom přesvědčil při své trenérské premiéře na Světovém poháru v Mexiku. Ke 12. místu jeho svěřenkyně Silvie Rybářové totiž vedla cesta mnohem těžší, než si možná před svým nástupem do funkce příbramský rodák uvědomoval.
Je minuta před šestou hodinou ranní, česká výprava se ale přesto už vydala rozplavat do Karibského moře před závodem Světového poháru na 15 kilometrů.
„Mně to až tak brzy nepřijde, aspoň se trochu proberu. Nervy trochu pracují,“ pousmála se česká reprezentantka Silvie Rybářová.
„No jo, ona je nervák – a nic na ni nepůsobí, je to s ní těžké,“ přikyvuje hlavou nad poznámkou české plavkyně reprezentační trenér Rostislav Vítek.
„Jsou tu medúzy! Ty tady ráno nikdy nebyly… A jsou jich mraky,“ mračí se Silvie Rybářová, ale nakonec se po krátké výměně názorů s trenérem přeci jen vrhá do vody, medúzy nemedúzy. A snaží se jim uniknout.
Atmosféru závodu dálkových plavců na ostrově Cozumel zachytil na mikrofon reportér Michal Jurman
Na břehu zatím Rostislav Vítek rozdává akreditace – jeden z novinářů si ale musí vzít tu závodnickou. A vyjde právě na mě. V 10 hodin startuje závod mužů, celému dnešnímu programu předchází předzávodní snídaně.
„Mléčná rýže a palačinky s čokoládou,“ ukazuje mi ochotně svůj talíř Silvie Rybářová, která by si prý před závodem nikdy nedala párky, protože se jí z nich zvedá žaludek.
Reportér málem mezi závodníky
Před samotným závodem si musí každý ze startujících nechat fixem napsat na tělo startovní číslo, Silvie Rybářová dostala 5. Ale to už se jeden z organizátorů hrne ke mně a ptá se mě, jestli už mám svoje číslo – závodnická akreditace, která se mi houpe na krku, začíná přinášet první problémy.
Podle ní bych se totiž měl tohoto závodu zúčastnit, což by asi nebylo přínosem pro žádnou stranu, a tak volím rychlý ústup – beru do zaječích a šplhám až do devátého patra hotelu El Cozumeleno, odkud mám nádherný výhled na celé dějiště závodu. Čekám, až organizátoři odejdou dát si Piňa Coladu, abych se stihl vrátit na start.
Těsně po mužích přicházejí na startovní molo ženy, se startovním číslem 5 také Silvie Rybářová. A vzápětí se 26 žen pouští do závodu Světového poháru na 15 kilometrů.
„Půjdeme si stoupnout támhle na startovní plochu a pokusíme se jim něco nalít. Co si namíchali, to dostanou, i kdyby to byla margarita, já to nepoznám,“ směje se Rostislav Vítek, už převtělený do role tzv. krmiče, který na dlouhé tyči podává svému závodníkovi občerstvovací pití.
Za zády se mi ale najednou objevuje organizátor, který mě chtěl zařadit do závodu, a má oči navrch hlavy z toho, že nejsem v Karibském moři v balíku plavců. Nakonec jsme ale vztahy s činovníky Mezinárodní plavecké federace urovnali nad sklenkou margarity, a dokonce jsem dostal akreditaci pro týmy, a můžu se tak vydat přímo na molo mezi tzv. krmiče, abych se podíval, jak si vedou čeští plavci.
„Silvi, pojď, pojď, pojď!“ povzbuzuje Rostislav Vítek svoji svěřenkyni, která se v tu chvíli pohybuje na čtvrtém místě, a čeká na to, jak to bude po osmém kole, protože ženy se ve vodě aktuálně pomíchaly s muži, což může mít svůj vliv.
Kelímky na hladině
Hnědovláska z Blanska nakonec nevydržela se silami a z medailových příček se propadla někam na začátek druhé desítky. Přesto i ji v cíli vítá potlesk, nakonec je z toho 12. místo, a to po více než třech a půl hodinách ve vodě. Podle Vítka už neměla sílu se sama rvát proti proudu.
Spousta plavců ale dopadla mnohem hůře, některé museli organizátoři vylovit přímo z vody na loď, jiní byli diskvalifikováni. Přímo před mýma očima leží na pláži Kazach v péči doktorů.
„Jsem ráda, že to mám za sebou, fakt to bylo hrozně těžké. I po psychické stránce,“ oddechuje na břehu Silvie Rybářová.
Pět minut po doplavání všech plavců už to ale na Cozumelu vypadá, jako by se tu Světový pohár ani nikdy neplaval – začíná totiž jedna velká diskotéka. Jedinými pozůstatky tohoto závodu zůstávají prázdné kelímky houpající se na mořské hladině…
