Jan Šmíd: Ne všichni tenisté se mají jako v bavlnce
Být tenistou musí být krásný život, řeknou si možná mnozí. Naučíte se pinkat, vyhrajete pár turnajů a do konce života nemusíte nic dělat. Takhle vidí tenisty značná část veřejnosti, možná pod vlivem toho, že vítěz Roland Garros získá 1 200 000 dolarů. Ale to je jen zdání. Ve skutečnosti se to opravdové bohatství týká jen úzké špičky.
"Tohle není jako normální turnaj, kde jsme spolu po večerech na pokoji nebo chodíme společně na večeři," říkala česká tenistka Petra Cetkovská po utkání druhého kola Roland Garros proti své kamarádce Mathildě Johanssonové.
Její slova možná vyvolají údiv. Hráčka, držící se kolem pětadvacátého místa na světě, musí mít na turnajích spolubydlící?
A jak se vlastně daří hráčům, kteří třeba nejsou v první padesátce? Tenisté z této kategorie připouštějí, že některé turnaje, i přes postup třeba do druhého kola, jsou pro ně prodělečné - vezmou-li se v úvahu náklady na bydlení, letenky, plat trenéra. A můžete se zranit.
To byl případ Nicolase Devildera, jehož příběh je pozoruhodný. Bývalý šedesátý hráč světa se zranil, a protože lékaři jeho potíže podcenili, byl řadu měsíců mimo hru.
Klesl až do sedmé stovky a musel jezdit na lokální turnaje a představovat si, jaké to je na grandslamech. Vzpomíná zejména na jeden turnaj na Floridě, který ho stál dost peněz - za bydlení a letenky. A takto se plácal po malých turnajích po celém světě, daleko od rodiny a navíc v červených číslech. Byl to těžký rok a Devilder to chtěl už mnohokrát vzdát. Ale neudělal to, chtěl se znovu dostat mezi absolutní špičku - a také z červených čísel.
Letos se na Roland Garros z kvalifikace probojoval do hlavní soutěže a přes Srba Krajinoviče přešel do druhého kola. Jaký to je rozdíl? Jeho odměna činí 28 tisíc dolarů. Za jedno jediné vítězství. Je to více, než si vydělal od začátku ledna 2011 - tedy za 17 měsíců, po odehrání čtyřiatřiceti turnajů.
