Mladý tenista Tomič kritizoval harmonogram Australian Open
Ve dvě hodiny v noci už zřejmě většina z Vás spí nebo odpočívá. Ale jsou i tací, kteří musí právě v tuto dobu vyvinout nejvyšší úsilí. A týká se to například tenistů na Australian Open.
Diváci ve vyprodané hale křičí nadšením, a miliony dalších lidí se baví u televizní obrazovky. Noční zápasy Australané milují. A ani samotným tenistům, zdá se, při pohledu na jásající a často poskakující postavičky pozdní doba tolik nevadí.
Ale běda, když se něco nepovede. Jako se to přihodilo třeba mladému domácímu supertalentu Bernardu Tomičovi. Tento sedmnáctiletý chlapec prý obvykle chodí spát v 9 nejpozději v 10 hodin večer.
Ale to teď udělat nemohl, protože tou dobou teprve začínal bojovat o postup do třetího kola s Chorvatem Čiličem. A protože v pěti setech prohrál, pátral po příčinách nezdaru kolem sebe. A důvody také rychle našel.
„Skončil jsem zápas a něco jsem řekl. Pravděpodobně to bylo, předpokládám, že jsem řekl… Víte, bylo to ve dvě hodiny ráno. Něco jako, že doufám, že až příště budu hrát, že to bude ve dne," vzpomínal Bernard Tomič na den stará slova.
Pozvání na ‚kobereček'
Musel si na ně vzpomenout. Mladý Australan se totiž po prohraném duelu rozpovídal na téma rozvrhu zápasů tak, že kvůli tomu musel na schůzku k řediteli turnaje.
Kritizovat termínovou listinu, jejíž sestavení je prý vůbec jednou z nejobtížnějších věcí na grandslamu, si jen tak někdo nedovolí. Tím spíš, když jde věkem ještě stále víc o dítě než o zralého muže.
„Dobře, podívejte, jenom jsem vyjádřil požadavek. Nic vážného se nestalo. Ale myslím, že když jsem vybrán pro hlavní noční zápas, že to je přece jen trochu pozdě. Když jsem skončil utkání, které jsem prohrál způsobem, že vím, že mi scházel bod nebo dva k vítězství, byl jsem samozřejmě rozrušený. A pár věcí jsem k tomu řekl," uvedl zpětně Bernard Tomič.
Sedmnáctiletý Australan ale k celé kauze také konstatoval. „Ale teď opravdu, už přemýšlím úplně jinak. A jestli mě někdy vyberou znovu, půjdu hrát kdykoli."
V případě Australian Open to bude mít Tomič příležitost dokázat až za rok, kdy mu bude osmnáct. Pravda, nasazovat na tu nejpozdější noční hodinu klučinu, který by ještě ve většině vyspělých zemí nemohl řídit auto či pít alkohol, možná není úplně nejmoudřejší.
Na druhou stranu zkuste si představit situaci, jak mladého Bernarda Tomiče přemlouvají kamarádi, jestli by s nimi někam večer ve volném čase nezašel, a on jim na to odpoví: Dobře, ale musíme se vrátit do deseti.
