Rodiče malých tenistů mají někdy přehnané ambice, jiní jsou v klidu
Možná to znáte - sotva ráno odvezete dítě do školy či školky, jdete do práce. Hned jak skončíte, pospícháte dceru nebo syna vyzvednout, abyste stihli kroužek nebo trénink. O víkendu pak místo práce a kroužků musíte zvládnout zápasový nebo turnajový maraton.
Fungujete jako taxikář, dozor, svačinář a děláte to s láskou. Když budete mít štěstí, vaše dítě se vyhne velkým průšvihům. A v ideálním případě bude jednou slavné. Třeba tím, že vyhraje tenisový Wimbledon.
"Je tady, je jí jedenáct a ještě mám syna, ten tamhle jí jogurt, je tady celé odpoledne, tak tady svačí, jezdí na koloběžce. Mají to tady rádi, můžou tady posedět s rodiči, kamarády," vypráví Andrea Vašíčková, která je matkou a zároveň trenérkou v jednom z nejtradičnějších oddílů ČLTK Praha na Štvanici.
Patří ke zhruba osmdesáti procentům rodičů, kteří své děti dávají na tenis prioritně kvůli zdravému růstu svých dcer či synů.
"Myslím, že jsme s bratrem nezvlčili právě díky tenisu a to samé chceme u svých dětí. Bohužel dcera si vybrala tenis (úsměv). Je to drahé, náročné, ale na druhou stranu ji to strašně baví, že to jde samo. Na rozdíl od jiných rodičů ji nemusím přemlouvat do tréninku," pochvaluje si Andrea Vašíčková.
"Je hodně ambiciózních rodičů, kteří chtějí mít doma Kvitovou nebo Berdycha a někdy to ženou až moc, do toho dělají jejich děti i jiné sporty. Je toho na ně moc a nemají čas si hrát. Maminky jsou taxikáři a tatínkové to jenom v sobotu a v neděli zkontrolují," dodává tenisová trenérka.
Najít podobně ambiciózní rodiče nedá až zas takovou práci. Stačí navštívit pár turnajů nebo tréninků a odhalí se vám sami. Ale je i dost těch, kteří své dítě sledují v klidu a zpovzdálí. Třeba maminka čerstvého školáka Alexe Ivana Macnarová.
"Pokud tam je talent, tak se ukáže. Jsem rodič, který chce, aby se dítě snažilo, když už sem chodí, ale určitě to nehrotím. Myslím, že spousta rodičů to nepřizná, ale jsou strašně ambiciózní. A říkají, že přece není tak těžké se tam dostat. Ale ono to těžké je," uvědomuje si Ivana Macnarová.
Korda: Vyvolených je jen zlomek
A že to těžké je, připomíná z USA i Petr Korda. Sám bývalý vynikající hráč, dnes trenér a také rodič dítěte, které se tenisu aktivně věnuje. Takže je v klidu, když dvanáctiletý Sebastian hraje nebo trénuje.
"Když jdu s malým na turnaj, sednu si někam do rohu. Vím, že je jen setina těch, kteří budou vyvolení a dostanou se dál. Není to jednoduché, vždyť na světě je přes sedm miliard lidí," vypočítává Petr Korda.
Bývalý tenista také ví, jaké to je vozit děti na kroužky, tréninky či turnaje. Časová náročnost je stejná, ať už jste rodičem školáka na Floridě, v Žamberku či v Praze.
„Musíte se tomu přizpůsobit časově, musíte tomu přizpůsobit program. Je to individuální sport, i když jich zatím v té školičce trénuje povícero, ale nemůžete chodit hrát třeba od pěti šesti večer, musíte chodit od dvou, od tří, kdy je na kurtech volno,“ popisuje Ivana Macnarová.
To, že syn chodí na tenis, ovlivňuje i její práci a kariéru. Ze všeho musí slevit. „Pokavad chci, aby něco dělal a nechodil jenom na kroužky ve škole, aby se nějakým způsobem rozvíjel, což chci, protože má hodně energie, aby nějaký sport dělal, tak je to náročné. A tenis zvlášť.“
