Bývalý reportér ČRo Vácha: Raška o slávu nestál
Český sport přišel o svou legendu. Ve věku 70 let zemřel olympijský vítěz ve skocích na lyžích Jiří Raška. Český lyžař století podlehl v novojičínské nemocnici dlouhé nemoci. Raška triumfoval na olympiádě v Grenoblu. Přímo na místě byl tehdy reportérem za Český rozhlas Vladimír Vácha.
S jedenaosmdesátiletým Váchou si v Odpoledním Radiožurnálu povídala moderátorka Hanka Shánělová.
Jak vzpomínáte na den, kdy Jiří Raška získal zlato v závodu na středním můstku na olympijských hrách?
Je to skoro 44 let, takže vzpomínky jsou tak trochu mlhavé, ale přesto krásné. Jirkovi Raškovi lyžařská parta neřekla jinak než Franta. Byl to vůbec první český olympijský vítěz na zimních olympijských hrách, tenkrát tedy za Československo. Vím, že to bylo 11. února v neděli, byl krásný den s vymetenou oblohou. Jirka měl bleděmodrý finský svetr s véčkem, na hlavě měl kulicha a na prsou startovní číslo 51.
Pamatujete si, co tehdy Jiří Raška novinářům po svém vítězství v Grenoblu říkal?
Přesně nevím, takže citovat nemůžu. On ale nikdy nebyl rád nápadný, byl to skromný frenštátský chlapec. Celá sláva, ještě poté co přidal stříbro na velkém můstku, mu tak trochu přerůstala přes hlavu a cítil se tak nějak nesvůj. Ještě si vlastně vzpomínám, že Jiří Raška nesl při zahájení ZOH v Grenoblu 1968 naší tehdy československou vlajku.
Jak vůbec Jiří Raška jako sportovec vycházel s novináři?
Výborně, ale jak jsem říkal, byl nemluvný a o slávu nestál, ale jinak to byl perfektní chlapec. Od Grenoblu uplynulo 44 let a za tu dobu jsme spolu nevídali příliš často. On byl na Moravě a já v Praze. Většinou jsme se potkávali při schůzkách olympioniků, na které jsem byl zván, a chvilky s ním byli vždycky příjemné a milé.
Nezasvěcený by ani nepoznal, že se jedná o tak slavného sportovce. Svého času to byl nejlepší skokan na světě – zlatý a stříbrný z olympijských her, neměli bychom ale zapomenout, že v roce 1971 vyhrál Intersport turné.
Jak jste se cítil vy, když jste zjistil, že Jiří Raška získal zlato?
Byli jsme v euforii. Pořád vidím, jak jsme stáli pod tím můstkem a čekali, jestli mu zlatá medaile vydrží a vydržela. Jsou to jen útržkovité vzpomínky. Asi jsou povolanější, kteří by mohli povědět víc, třeba olympionici nebo lyžaři. Je mi smutno. Co se dá dělat. Nepsaný zákon života se naplnil, i když si myslím, že v tomto případě příliš brzy.
