Šťastné olympijské vítězství Stevena Bredburyho
Talent, píle a také trocha toho štěstí. To vše potřebuje sportovec k vítězství. Když chce dosáhnout na olympijské prvenství, pak potřebuje zejména štěstí o poznání větší díl. Své by o tom mohl vyprávět třeba Steven Bredbury, asi nejšťastnější olympijský vítěz historie.
Když v tehdy devětadvacetiletý Bredbury odcestoval na olympijské hry do Salt Lake City nebyl rozhodně považován za jednoho z favoritů kilometrové trati v Short tracku. Měl sice na svém kontě osm let starý bronz z Lilehammeru, ale to bylo ze štafety na 5000 metrů.
"Jel jsem se vlastně rozloučit s olympiádou. Chtěl jsem to ještě jednou zažít. Po zranění jsem se sice dostával pomalu do formy, ale rozhodně jsem na tom zdaleka nebyl tak, jako velcí favorité. Chtěl jsem si to prostě jenom užít, ani ve snu by mě nenapadlo, jak to celé skončí."
Vyprávěl později Steven Bredbury a připoměl necelé dva roky staré zranění, kdy mu nůž soupeřovy brusle prakticky uříznul stehenní sval. Vše spravilo 111 stehů a dlouhé měsíce rehabilitace, cvičení, tréninku. Jako odměna přišla nominace na olympijské hry. Už v kvalifikaci se na kilometrové trati hodně padalo a nakonec bylo klasifikováno 31 závodníků a Australan s průměrným časem obsadil čtyřiadvacátou příčku. Měl splněno.
"Já byl hrozně šťastný, že jsem postoupil a to zdaleka nebyl konec. To, co přišlo potom, by nikdo nevymyslel. Stal jsem se hlavní postavou v bláznivé komedii." Ve čtvrtfinále dojel po pádu jednoho ze soupeřů Bredbury třetí, jenže rozhodčí vyloučili Francouze Gagnon a Steven proklouznul do semifinále, ve kterém upadli dva z jeho soupeřů a Steven se radoval z postupu do finále.
Tam ho čekali tři velcí favorité Američan Ohno, Korejec Soo a Číňan Li. Bradbury byl suverénně nejhorší, v posledním kole závodu na 1000 metrů ztrácel o na tuto trojici 50 metrů. Jenže v poslední zatáčce celá trojice zamířila místo do cíle do bariéry a Steven Bredbudy proklouzal kolem sedících soupeřů ke zlaté olympijské medaili.
"Byl jsem ve finále nejstarší a věděl jsem, že rychlostně na ostatní nemám. Tak jsem jen jezdil za nimi a čekal, že se něco stane. Říkal jsem si, že by na mě mohla zbýt alespoň nějaká medalile. Už jsem se smiřoval s tím, že z toho nebude nic, ale najednou všichni přede mnou upadli, já projel přes čáru a říkám si, pane bože, já mám zlato!!"
Steven Bredbury se stal prvním Australanem, který vybojoval na zimních olympijských hrách zlatou medaili a způsob jakým ho získal je jasným důkazem, že zázraky se prostě dějí.
