Jak se paralympikům jezdí na monoski
Dvě lyže a dvě hůlky - nezbytné vybavení každého lyžaře, řeknete si, ovšem na paralympijských hrách to tak úplně neplatí. Někteří zdravotně postižení závodníci se sice drží klasického 2+2, další si ale vystačí jen s jednou hůlkou anebo jednou lyží. Jsou tady ale i tací, kteří mají hůlky poloviční, k tomu jednu širokou lyži a ještě u toho sedí. Jízda na monoski ovšem patří k docela atraktivním disciplínám.
Jak se to vlastně dělá, přiblížil z pohledu závodníka Oldřich Jelínek: „Oblouk je v podstatě stejný jako u zdravých, akorát že my ho děláme na jedné lyži a s pomocí stabilizátorů, protože carvingová lyže ten oblouk umožní. Je to věc rovnováhy, načasování oblouků a zatížení hrany a pak už si to ta lyže řídí sama.
Takže nic jednoduchého to není. Vždyť si to zkuste představit - posadíte se do speciální židle, která je připevněna na jedné lyži, nohy máte nehybně spoutané a svou rovnováhu udržujete pouze dvěma krátkými hůlkami. Myslím, že nejeden z nás by se takto vyzbrojen z kopce nespustil.
Také závodník Radim Kozlovský se někdy musí dlouho odhodlávat, přestože na monoski jezdí už 14 let: „Já tu odvahu někdy nabírám, když se podívám z kopce, zvlášť při super-G," přiznává.
Kozlovský už během své kariéry také pochopil, že monoski není sport jen pro vozíčkáře: „Spojuje sportování zdravých s tělesně postiženými a v tom je to kouzlo. Navíc se dostanete na vozíku do prostředí, které je pro vás v podstatě tabu. Vozíčkáři totiž v zimním období nechtějí vytáhnout paty z domu a čekají až roztaje sníh a oni se budou moci konečně volně pohybovat. Kdežto nám lyžařům, když padají první vločky, tak srdce plesá," popisuje Kozlovský.
Ve vyspělých zemích se jezdí profesionálně
Běžně oba naši reprezentanti trénují na normálních svazích jako zdraví lidé. Možná jste je na nějaké sjezdovce také potkali.
Jak říká Oldřich Jelínek, běžní lyžaři jsou někdy z takového setkání překvapení: „Někteří nám fandí, někteří jsou překvapení, že je předjíždíme. Snažíme se při tom lyžování být ohleduplní, protože na kopci přeci jen nejsme sami a konstrukce monoski je dost tvrdá. Kdyby člověk někoho porazil, tak by to asi nedopadlo dobře," říká.
Ostatně zkusit si to může kdokoli, i když je tady drobný háček - peníze. Finančně je určitě výhodnější pořídit si pár klasických lyží, jenže vozíčkářům nic jiného nezbývá. „Monoski stojí kolem 120 tisíc, stabilizátory kolem 12 tisíc a moc nevydrží," vyčísluje náklady Radim Kozlovský.
Ve světě se jízda na monoski velmi rychle rozšiřuje, ostatně i tady na paralympiádě startuje téměř padesátka sedících. A podle Kozlovského se nedají srovnávat podmínky jednotlivých závodníků: „Ve vyspělých státech jako je Rakousko, Německo, Amerika, Kanada, Japonsko, jsou závodníci profesionálové a pobírají plat. Jejich program je celoroční, oni jsou víc než 150 dní v roce na sněhu. Kdežto u nás je to doplňková záležitost, nejsme profíci, chodíme do zaměstnání a sportu se věnujeme ve svých volných chvílích."
A možná i proto naši reprezentanti zatím nepromlouvají do čela výsledkových listin.