Vždy jsme tahali za kratší konec, hodnotí historička vztah Československa se sovětskými vojsky
Ještě nedávno to bylo téma, které historici povětšinou opomíjeli. O invazi v srpnu 1968 i odchodu sovětských vojsk z Československa v roce 1991 vznikla celá řada prací. Co ale bylo mezi tím? Na to odpovídá nová kniha Marie Černé z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, která popisuje vztah Sovětů a Čechoslováků. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz řekla, že se sovětskou armádou byly jen problémy. Mnoho pozitivního toho podle svých slov nenašla.
Věnovala jste se vztahu Československa s okupačními sovětskými vojsky. Nyní vám k tomu vyšla kniha s názvem Sovětská armáda a česká společnost 1968 – 1991. Proč jste si zvolila toto téma?
Mělo to poměrně dlouhý vývoj. Narazila jsem na něj před pár lety, když jsem si řekla, že je to věc, o které se ani ve společnosti, ani v historiografii moc neví. Bylo to bílé místo v naší paměti. Takže mě to začalo zajímat a potom jsem dostala grant od Grantové agentury České republiky, a tím to bylo dané.
Dezertér ze sovětské armády. Příběh podvedeného vojáka Alexeje Ženatého
Číst článek
Vztah mezi Československem a Sovětským svazem upravovala Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa. Můžete ji krátce představit?
To byl dokument, který měl především legalizovat pobyt Sovětské armády, protože Sovětská armáda k nám vtrhla v rámci operace Dunaj, vojenské operace vojsk Varšavské smlouvy, a její pobyt nebyl žádným způsobem ukotven. Na základě dohody zbytek vojsk Varšavské smlouvy odešel a část sovětské armády tady zůstala. Dal se tomu mezinárodní rámec.
Pak tam bylo několik velmi formálních stanovisek, která říkala, že sovětská vojska na území Československa se nebudou vměšovat do politických záležitostí země, což byla oblíbená floskule, kterou Sovětský svaz dlouhodobě rád používal. Bylo tam zakotveno, že sovětská armáda bude respektovat československé zákony - což se ukázalo, že nebyla úplně pravda -, že tady bude na své vlastní náklady - což se také ukázalo, že tak nebylo. Takže ta smlouva byla především zástěrka.
V knize jste podle mě definovala tři problematické oblasti vztahu mezi Sověty a československou společností. První z nich byla ekologie. Docházelo například k častým únikům paliv, které kontaminovaly zdroje pitné vody, včetně těch na území základen sovětské armády, a dokonce ohrozily i zdroj pitné vody pro Prahu. Jak to československé úřady řešily?
To byl velký problém, protože se velmi záhy začalo ukazovat, že je tady kompetenční vakuum, kdy nebylo zjevné, jak se problémy mají řešit. Byl tady úřad zmocněnce vlády pro řešení různých otázek spojených s pobytem, na který se postupně nabalovala veškerá agenda.
Bylo to dané tím, že jak československá vláda, tak strana se pokusily víceméně tento problém odsunout na vojenské orgány. Zmocněnec sice formálně podléhal vládě, ale de facto to byl vojenský úřad, skládal se ze samých vojáků. Mělo se za to, že všechny problémy spojené se sovětskou armádou bude nejlépe řešit československá armáda.
Historik o okupaci: Taxikáři troubili, aby oznámili, že se něco děje. 99,9 % lidí intervenci odmítalo
Číst článek
Ale třeba na problému s ekologií se ukazovalo, že to vůbec nefunguje, protože nebyl prostor, jak se k problému postavit. Armáda se to snažila řešit v rámci svých orgánů, ale neustále hřešila na neochotu sovětské strany se tímto problémem zabývat, respektive narážela třeba na nějaké sliby, že se tím zabývat bude, ale ve skutečnosti se nikdy nic nestalo. Takže jen vytvářela takovou clonu.
Jak vláda, tak vojenské orgány se zdráhaly přenést to na vyšší mezinárodní fórum a učinit to předmětem bilaterálních vládních jednání, kde by poukázaly na to, že sovětská armáda soustavně porušuje naše zákony. To se nikdy nestalo a kvůli tomu to neustále odnášelo životní prostředí, protože nebyla síla, která by Sovětskou armádu dohnala k zodpovědnosti. Řešilo se to přes vojenské orgány, které nesly tíhu opatření, ale neměly pravomoci k tomu, aby nápravná opatření vymáhaly přímo u sovětských posádek. Takže se to točilo v bludném kruhu.
Černá výstavba i zabírání pozemků
Druhý problém, který mě zaujal, bylo ubytování sovětské armády. Konkrétně výstavba bytů pro důstojníky a jejich rodiny, do které měly být zapojeny i československé podniky, které je měly i platit. Můžete to blíže popsat?
To byla původní, mobilizační fáze, kdy ještě tyto problémy nebyly vůbec smlouvou smluvně ošetřeny. Na základě původní smlouvy o dočasném pobytu získala sovětská armáda určité penzum ubytovacích prostor, které ovšem v zásadě neobsahovaly vůbec byty pro důstojníky.
Sovětská strana proto začala tlačit československou stranu, aby si sama mohla na našem území svépomocně stavět byty a posléze se snažila vtahovat i československou stranu do této problematiky. Po fázi normalizace v letech 1969 – 1970, kdy došlo k politickému přeznačení toho, co sovětská armáda u nás znamená - bylo oficiálně přijato, že u nás pomáhá -, začaly být místní orgány vtahovány do této problematiky. Začal na ně být ze strany sovětských posádek činěn nátlak, aby převzaly určitou zodpovědnost za to, jak sovětští důstojníci bydlí.
Tehdy vznikla lokální iniciativa, která byla podporovaná zřejmě i z vrchu, i když to nemělo žádný legální podklad. Začaly se vytvářet takzvané sdružené fondy, do kterých přispívaly na lokální úrovni místní nebo okresní podniky. Měly zajistit výstavbu především bytů, ale i jiného zázemí pro sovětskou armádu. Postupně se ukazovalo, že řešit to takto na koleni a svépomocně je neudržitelné.
‚Z obránců socialismu okupanti.‘ Československo před 30 lety opustili poslední sovětští vojáci
Číst článek
Postupně se problém závazků místních a okresních orgánů strany, které zjistily, že výstavbu neutáhnou finančně, ani materiálně, přenesl obloukem na úroveň vlády. Ta potom převzala závazky vůči sovětským posádkám a přijala usnesení, díky kterému bylo možné výstavbu dokončit. Stávala se součástí plánování československého hospodářství a postupně se zapracovávala i do pětiletých plánů. Výstavba pro sovětskou armádu měla svoji speciální kolonku v pětiletých plánech.
Sovětské velení si stěžovalo také na nedostatečné kapacity při ubytování řadových vojáků, protože v kasárnách nebyl dostatek budov. Jak zmiňujete, tak Sověti začali stavět nové objekty načerno v rámci základen.
Všechno se odvíjelo od toho, že do míst, která asi 29 tisíc československých vojáků opustilo, přišlo naopak asi 75 000 sovětských vojáků. Kapacita ubytovacích a skladovacích prostor i prostoru pro bojovou techniku tak sovětské armádě vůbec nedostačovala.
Proto místním velitelům nezbylo nic jiného, než zaprvé tlačit na místní orgány, aby jim daly k dispozici více prostoru, nebo aby jim vypomáhaly s výstavbou, anebo začít samy svépomocně stavět. Veskrze to byly černé stavby, protože nebyl čas, síla ani prostředky na to, aby to prošlo standardním schvalovacím řízením.
Takže než se československé orgány vůbec vzpamatovaly, tak sovětská armáda už měla nastavěno spoustu takzvaně provizorních staveb, které se potom československá strana snažila zpětně nějakým způsobem jakž takž legalizovat – dávat jim nějaké výjimky nebo je prohlašovat za takzvané provizorní stavby, které se vymykaly československému stavebnímu zákonodárství.
Třetím problémem pak byl vztah obyvatel žijících blízko základen se sovětskou armádou. Často jim vadil neustálý hluk ze cvičení vojsk. Ta probíhala i v noci, letecká činnost byla téměř nepřetržitá, letci trénovali nálety na školy i nemocnice. Vadil i prodej nedostatkového zboží, které stát dodával do sovětských obchodů a které pak vojáci nakupovali ve velkém množství a posílali jej domů. Jak na to reagovala sovětská strana?
Tam se to vždy řešilo hrozně parciálně. Bylo to to samé, jako v případě porušování ekologických zákonů nebo úniků jiných škodlivých látek. Takzvanou bojovou přípravu se snažily řešit třeba místní orgány s místními veliteli a v podstatě dosáhly jenom nějakých dílčích nebo velmi omezených zlepšení situace.
Třeba zápisy z Národního výboru v Milovicích - tam se ty problémy neustále vracely po x let. A i když se to snažily místní orgány – hlavně v 80. letech – řešit přes zmocněnce, který se snažil i třeba i u svého sovětského protějšku vyvolat nějaká jednání, tak došlo jen k nějakým velmi krátkodobým zlepšení situace, neustále se to vracelo.
A naráželo to zase na to, že sovětská armáda nebyla omezená ve své činnosti. Dopředu nebyly dány parametry výcviku a československá strana neměla páky na to, jak výcvik omezit. To všechno se začalo řešit až v roce 1990 po změně režimu, kdy se konečně třeba místní správa domohla, že sovětská vojska nebudou jezdit na cvičení v noci, že nebudou jezdit v době, kdy jdou děti do školy a tak dále.
S tím souvisí i to, jak Sověti zabírali pozemky, na které neměli nárok. To pak musely řešit československé úřady, které to omlouvaly a zábor legalizovaly. Zaujalo mě ale, že navzdory tomu se nezvýšil sovětské armádě nájem. Proč k tomu československá strana nikdy nepřistoupila?
To je velká otázka, proč československá strana nikdy nepřistoupila k žádnému zásadnějšímu jednání na vyšší úrovni o tom, co sovětská armáda dělá, co pro ni platí a jak dodržuje, nebo nedodržuje zákony, které se zavázala dodržet. To je obecná otázka.
‚Přesunout, odložit, nebo zrušit.‘ Před 40 lety se zrodila myšlenka bojkotu olympijských her v Moskvě
Číst článek
Mám pocit, že normalizační vláda na ten problém totálně rezignovala, zbavila se odpovědnosti a měla strach vyvolat jakékoliv jednání o legitimitě pobytu sovětské armády v Československu, protože celou existenci propojila s tím, že sovětská armáda k nám přišla v roce 1968, aby nám pomohla v boji proti kontrarevoluci. Tento náhled na situaci nikdy nepřehodnotila. Tam si myslím, že byl ten zásadní moment - vláda se bála otevřít zásadnější jednání, vždycky řešila jen dílčí věci.
Nesnažila se ani přehodnotit právě otázku nájemného, které na začátku bylo stanoveno na 25 milionů korun ročně. Přetrvalo to celou dobu pobytu, i když prostory, které sovětská armáda obývala, se od roku 1968 zvýšily asi trojnásobně. Jedinou výjimkou byly byty, které se stavěly pro sovětské důstojníky. Z nich nájem sovětská armáda po dohodě s místními orgány platila.
Pomoc s byty v Rusku
Jak moc se stýkali sovětští vojáci s obyvateli Československa?
Tam panovaly dvě protichůdné logiky. Na jedné straně tady byla oficiální politika družby a toho, že sovětská armáda byla představovaná jako personifikace našeho přátelství se Sovětským svazem. Takže na jednu stranu kontakty byly propagovány.
Ale na druhou stranu fungovala takzvaná kontrarozvědná ochrana sovětských objektů nebo objektů sovětské armády, kdy se mělo za to, že všechno, co sovětská armáda dělá včetně jejích rodinných příslušníků, podléhá vojenskému tajemství, po kterém samozřejmě jdou západní rozvědky a je potřeba velmi striktně kontakt mezi obyvatelstvem kontrolovat a omezovat.
A pokud by nešel úplně omezit, tak kontrolovat. A na tom pracovala jak sovětská KGB, tak československá Státní bezpečnost i vojenská kontrarozvědka. Okolo sovětských posádek byla rozprostřená síť agentů a spolupracovníků bezpečnostních složek, kteří se snažili zabránit jakémukoliv většímu kontaktu. Fungovalo to dvojsečně.
Výsledkem toho bylo, že se navazovaly družební kontakty mezi institucemi a místními posádkami, ale byly striktně kontrolovány přes oficiální organizace, jako byl třeba Svaz československo-sovětského přátelství, stranické organizace nebo různé masové organizace, kde vždy byl nějaký člověk, který byl oficiálně zodpovědný za formální kontakty, které se navazovaly.
Na balkónech okupantů viselo prádlo a ryby. ‚Když odcházeli, byli uražení,‘ vzpomíná sousedka důstojníků
Číst článek
Ale docházelo i k neformálním kontaktům. Psala jste i o nějakém dítěti.
Samozřejmě. Bylo to dáno třeba tím, že kvůli dodatečné výstavbě bytů pro sovětské důstojníky řada z nich bydlela i mezi československým obyvatelstvem. A je úplně logické, že když ti lidé tady dvacet let žili, tak že i za tu dobu k nějakým kontaktům, i přátelským nebo milostným, docházelo. Nebyly sice tak časté, ale byly.
K problémům pak došlo i při odsunu vojsk po sametové revoluci. Sovětská strana jej chtěla protahovat a jako výmluvu používala údajný nedostatek bytů pro důstojníky po jejich návratu do vlasti. S tím nakonec Československo pomohlo a část nákladů na výstavbu bytů zaplatilo. Proč?
Jednání o tom, s čím by od nás sovětská armáda měla odcházet, co by nám případně měla zaplatit jako odškodnění, případně co si bude nárokovat za to, co nám tady nechá, mělo genezi. Je těžké všechno rychle zreprodukovat. Důležité je, že sovětská strana nakonec československou stranu dokázala dostat do takové pozice, že odcházela s tím, že ona sama nám nic platit nebude.
A naopak svým tlakem na takzvaně humanitární situaci, kterou tady argumentovala už od roku 1970 pro svoje příslušníky, se jí povedlo argumentovat tak striktně, že československá strana pod tlakem ustoupila. Ono to bylo i v procesu odchodu, kdy sovětská strana dokázala československou stranu vydírat tím, že odchod by se mohl zpomalit, že to není tak jednoduché a tak dále.
Za protesty proti sovětské okupaci si odseděl deset měsíců. Přišili mu i zpěv Běž domů, Ivane
Číst článek
Takže tlak tady pořád byl, až postupně erozí principiálního postoje, že my jsme byli obětí dlouhodobé okupace, se dosáhlo takzvané nulové varianty dohody: sovětská armáda nebude nic platit a nechá tady majetek, který si československá strana může ponechat s tím, že ještě byl příslib, že československá strana poskytne materiál za půl miliardy na to, aby se zlepšila situace v Rusku – mezitím se Sovětský svaz rozpadl. Jednání dopadlo z dnešního pohledu úplně absurdně.
To, co tu Sověti nechávali, byly jejich načerno postavené stavby v kasárnách. Jak to dopadlo s nimi?
To byl samozřejmě také velký problém. Zaprvé se vedly spory o charakter majetku. Československá strana si udělala předběžný průzkum, protože ani pořádně nevěděla, co si sovětská strana postavila.
Ostravští historici našli dlouho ztracené dokumenty ze srpnové okupace. Součástí jsou i zvukové nahrávky
Číst článek
Ale už během devadesátého roku se ukazovalo, že většina staveb je postaveno nelegálně, takže by je měla sovětská armáda na své náklady zbourat. Nebo že to jsou stavby, které nebudeme potřebovat, že to není něco, co by se dalo použít jako nějaké aktivum. Na druhou stranu sovětská strana viděla náklady, které do toho vložila, a velmi obratně se tím snažila argumentovat.
Pořád se vedly spory o vyčíslení škod, vyčíslení majetku. A pod tím nátlakem se licitovalo, co to je – jsou to černé stavby, nebo je to majetek, který nám tady zanechávají. Něco z toho samozřejmě prodejný majetek byl, takže sovětská armáda začala část toho majetku prodávat. Proto zisky nedostala československá strana. Takže co se dalo prodat, se víceméně do roku 1991 prodalo. A to, co nám tady zanechala, tak často byly stavby velmi těžko využitelné. Ale zpětně je těžké posoudit, co všechno to bylo.
‚Tahali za kratší konec‘
Z vaší knihy mám pocit, že navzdory deklarované bratrské pomocí a odmítání toho, že šlo o okupaci, se Sovětskou armádou byly výhradně jen problémy. Je to tak?
Ten dojem jsem také měla. Nic pozitivního jsem nenašla. Byla tam velká mocenská a politická asymetrie, což se potom přelilo i do ekonomické asymetrie.
Když Sověti odcházejí… Jak zachytily rozhlasové mikrofony odsun sovětských vojsk?
Číst článek
Sovětská strana vmanévrovala československou stranu do pozice, kdy sovětská armáda dostávala nadstandardní služby; za mnoho věcí se jí tady platilo. Což by samozřejmě nebylo za situace, kdyby byla nějaká dobrovolná dohoda, že si armádu pozveme na základě striktně vymezených pravidel.
Původní politický a mocenský nátlak se překlopil do toho, že československá strana vždy tahala za kratší konec. Takže se nedají hledat nějaká pozitiva. Provoz sovětské armády nebyl nijak omezen, chovala se víceméně jako nějaký suverén. Běžně si přejížděla přes hranice československo-sovětské. To také úplně nepřispívalo. Výhody možná pro pár lidí, kteří se sovětskou armádou obchodovali, ale to byly výhody velmi pofidérní.
Není možné, že za tento pohled můžou třeba i vámi vybrané a použité prameny?
Samozřejmě je tady otázka vojenské strategie v době studené války, ale to nechávám na někom jiném, aby posoudil důležitost toho, že se sovětská armáda posunula do Československa, rozmístila si tady svoje zbraně a jaký efekt to mělo na nějakou vojensko-politickou rovnováhu v rozděleném světě. Asi to nějakou roli hrálo.
Před 50 lety vzplála ve Vsetíně lidská pochodeň. Historik nesouhlasil s komunistickou normalizací
Číst článek
Jinak jsem se nedostala k sovětským materiálům, ty jsou velmi těžko dostupné. Nevím, co bych v nich všechno mohla najít, v čem by to mohlo být prospěšné pro československou společnost.
Budete v tomto výzkumu dál pokračovat?
Možná jen nějakým dílčím způsobem. Možná bych se, pokud bude příležitost, trochu víc zaměřila třeba na nějaké konkrétnosti. Pokud se neotevřou, což se v současné době nezdá, sovětské archivy, které by bádání samozřejmě posunuly na trochu jinou úroveň, tak úplně nevidím možnost nějakého zásadního přehodnocení.
