Bez povšimnutí a přímo pod nosem NATO. Státní bezpečnost při akci Blín vykradla italskou ambasádu

Během 60. let se státy Varšavské smlouvy snažily vojensky předehnat NATO. Nešlo pouze o modernizační program, ale také o rozsáhlou dezinformační kampaň, která měla za cíl oklamat Severoatlantickou alianci. Spolu s ostatními státy se jí účastnilo také Československo. V rámci ní podniklo i akci Blín, při které Státní bezpečnost vykradla ambasádu v Praze, a to přímo před nosem aliančních zpravodajců.

Dokumenty Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Byl pozdní leden roku 1967, když na stole ministra vnitra Josefa Kudrny přistála složka s červeně orazítkovaným dodatkem „přísné tajné“ | Foto: Tom McEnchroe | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Byl pozdní leden roku 1967, když na stole ministra vnitra Josefa Kudrny přistála složka s červeně orazítkovaným dodatkem „Přísné tajné“.

Zpráva byla stručná: „Vážený soudruhu ministře, v příloze najdete dokumenty vyhodnocující Akci Blín III. sekcí Státní bezpečnosti.“

Text vznikl pro Radio Praha. Jeho anglickou verzi si můžete přečíst a poslechnout ZDE.

Když složku otevřel, narazil na zpravodajský jackpot. Uvnitř byly informace o smělé operaci, v jejímž rámci Státní bezpečnost (StB) infiltrovala systém sdílení tajných informací NATO v Československu. A to bez povšimnutí aliance.

Podvedení NATO

Proč byla tato akce pro československou kontrarozvědku tak důležitá?

Od druhé berlínské krize, která skončila v roce 1961, začali sovětští maršálové rýsovat odvážné plány pro případ války s aliancí. Jako první počítali s taktickými údery raket s jadernými hlavicemi. Ty by vyhladily západní jednotky. Následovala by ofenziva mechanizovaných jednotek, která by během několika dnů ovládla západní Evropu.

Tuto vojenskou operaci by Varšavská smlouva spustila v okamžiku, kdy by se invaze Severoatlantické aliance zdála nevyhnutelná. Tedy možnost, která se zdála až příliš pravděpodobná během častých diplomatických konfrontací v 60. letech.

Gottwaldův zásadní úspěch. Před 90 lety ovládli komunistickou stranu ‚karlínští kluci‘

Číst článek

Aby měla taková operace šanci na úspěch, země východního bloku vynakládaly na modernizaci a lepší koordinaci svých vojsk velkou část státních rozpočtů.

Ví, co víme?

Jenže to nebyl jediný problém. Zároveň totiž musela Varšavská smlouva přesvědčit západní nepřátele, že takovou ofenzivu není schopna provést. Že na ni zkrátka nestačí.

Pouze v Československu se vynaložily miliony korun a vyhradily stovky agentů, aby dezorientovali alianční zpravodajské služby ohledně zavedení sovětského raketového systému, ale také ohledně rozmístění moderního vojenského vybavení a divizí.

Generální štáb a vojenská kontrarozvědka, které byly za operaci zodpovědné, měly jedno velké dilema. Aby totiž bylo možno nepřítele efektivně dezinformovat, je nejprve potřeba zjistit, co už vlastně ví.

Zpráva sepsaná podplukovníkem Benešem ze správy kontrarozvědky StB vypovídá o tom, o jak velký problém se jednalo: „Z rozpracování vojenských přidělenců členských zemí NATO v ČSSR bylo čs. kontrarozvědce známo, že tito (vojenští a letečtí přidělenci členských zemí NATO) mají dle prováděných průzkumů velmi dobrý přehled o dislokaci vojenských a strategických objektů, které v časových intervalech metodou vizuální rozvědky kontrolují, přičemž používají různých map a dalších blíže neurčených pomůcek.“

Vlevo je plukovník Josef Stavinoha, vpravo ministr vnitra Josef Kudrna | Foto: Tom McEnchroe | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, fond Sekretariát náměstka ministra vnitra plk. Jaroslava Klímy, A 7 inv. j. 480

Jenže co ve skutečnosti zjistili, už kontrarozvědka nevěděla. „Nebyl znám širší a konkrétní rozsah jejich rozvědné činnosti co do obsahu, tj. co jim je všechno známo o utajovaných objektech a zařízeních vojenského charakteru, jakých pomůcek používají a jaké úkoly mají a dostávají od svých nadřízených rozvědných orgánů z mateřských zemí, tak i od rozvědky NATO,“ stojí ve zprávě.

Infiltrace ambasády

Aby vojenská kontrarozvědka mohla tyto informace zjistit, musela do sítě západních atašé nějakým způsobem proniknout. Jednou z možností bylo infiltrovat některou z ambasád členského státu NATO, kde tito vojenští vyslanci sídlili, a získat tak přístup k jejich dokumentům.

Rozhodně to ale nebyl jednoduchý úkol, jak podplukovník Beneš sám přiznává. „Proniknutí do těchto objektů je takřka nemožné. Tyto zastupitelské úřady jsou střeženy stálou fyzickou ochranou, která je ještě zesílena na vojenských odděleních tak, že jeden z obranářů bydlí v těsné blízkosti kanceláří vojenského oddělení. Dále je to systém bezpečnostních zámků s heslovými uzávěry, pomocí kterých jsou zabezpečeny vchody do objektů a kanceláří, a zejména pak jednotlivé trezory, ve kterých jsou uloženy přísně tajné materiály,“ popisoval.

Naštěstí pro kontrarozvědku, jedna budova skýtala příležitost.

‚Bylo to v březnu 1982, půlročního syna mi tehdy vyrvali z náručí,‘ vzpomíná disidentka Šinoglová

Číst článek

Tajný tunel

Každý, kdo někdy navštívil pražské Staré Město, se pravděpodobně ocitl také v Nerudově ulici. Ve středověku tudy procházel korunovační průvod českých králů. V současnosti tu sídlí Akademie múzických umění, rumunské velvyslanectví a v Thun-Hohenštejnském paláci od roku 1937 také italská ambasáda.

Co činilo italské velvyslanectví vhodným cílem pro náročnou operaci, byla existence koridoru, který propojuje první patro italské ambasády s vedlejším kostelem sv. Kajetána. Jistě to byla výhodná zkratka pro věřící v 18. století, kdy byl palác postaven, jenže pro ambasádu ve 20. století to představovalo vážné bezpečnostní riziko.

Koridor byl v 60. letech zazděn a nevyužíván, ale jak dokládá zpráva napsaná nejspíše kapitánem Cempírkem ze Státní bezpečnosti, československá kontrarozvědka našla smělý plán, jak průchod využít: „Tajný vchod do kostela sv. Kajetána byl vybudován v kotelně ubytovny ministerstva vnitra tak, že byl proražen tajný tunel ve zdi, který vyúsťuje pod schodištěm ve věži kostela. Jeden ze schodů tohoto schodiště v kostele byl upraven tak, aby mohl být dle potřeby vyjmut a vzniklým otvorem byla vytvořena chodba k proniknutí do kostela.“

Další sít agentů mezitím třicetkrát infiltrovala ambasádu, aby důkladně zmapovala budovu a její bezpečnostní systém | Foto: Tom McEnchroe | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

V noci a o nedělích

Tímto způsobem se dalo proniknout do prvního patra kostela, kde se v oratoriu nacházely dveře do koridoru spojujícího kostel s italskou ambasádou. Kontrarozvědka poté upravila vstup do a z koridoru tak, že vznikl maskovaný otvor 30x35 centimetrů.

„Oba vchody jsou upraveny tak, že jejich vyjmutí a opětné zavedení do původního stavu není ani po obhlídce znatelné. Čas potřebný pro cestu z ubytovny ministerstva vnitra až do vojenského oddělení ambasády je asi 30 minut a s uvedením do původního stavu zhruba jednu hodinu,“ píše se dále ve zprávě.

Nebyl to vůbec jednoduchý úkol. Agenti pracovali přes noc a během neděle, kdy bylo menší riziko odhalení.

Koridor byl v 60. letech zazděn a nevyužíván, ale jak dokládá zpráva napsaná nejspíše kapitánem Cempírkem ze Státní bezpečnosti, československá kontrarozvědka našla smělý plán jak průchod využít | Foto: Tom McEnchroe | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Třicet infiltrací

Další sít agentů mezitím třicetkrát infiltrovala ambasádu, aby důkladně zmapovali budovu a její bezpečnostní systém. Kontrarozvědka tak získala klíče ke všem vchodům i k samotným sejfům. Agenti také sledovali veškerý personál ambasády, aby zaznamenal denní rutinu.

Poslední překážkou byl hlídač, který střežil vchod do kanceláře italského vojenského atašé. Bylo potřeba se ho zbavit na celou noc tak, aby ani on nepojal žádné podezření. Jak se to ale agentům podařilo, zůstává předmětem fantazie.

Po třech letech náročných připrav byla akce konečně připravena a ke konci roku 1966 dostala zelenou. V nadcházejících měsících se agenti do italské ambasády vloupali postupně třikrát. Získali tak desítky dokumentů, včetně map a fotografií, které vojenští přidělenci NATO o Československé lidové armádě získali.

Obzvláště důležitý a nečekaný trumf byly komunikační šifry, které používal vojenský atašé Luccioli pro komunikaci s italským generálním štábem v Římě | Foto: Tom McEnchroe | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek

Šifry

Obzvláště důležitý a nečekaný triumf byly komunikační šifry, které používal vojenský atašé Luccioli pro komunikaci s italským generálním štábem v Římě. StB tak nejenže získala možnost zachytit nové rozkazy, ale zároveň na ně okamžitě zareagovat.

Podplukovník Beneš pochopitelně nešetřil ve své zprávě nadřízeným chválou. „Tímto se nám podařilo získat přehled o činnosti tohoto oddělení a dále o cílech a konkrétní součinnosti dalších vojenských přidělenců států NATO v ČSSR včetně USA při organizováni vojenské rozvědné činnosti proti ČSSR a ostatním socialistickým státům. Dále je potřeba kladně hodnotit skutečnost, že přes složitost a náročnost celé operace nedošlo k její dekonspiraci,“ lze se dočíst ve zprávě.

Víra jako zdroj problémů a síly. Jan Petrucha přežil zásah kulometem, výslechy i uranové doly

Číst článek

Analýzou získaných materiálů se zabývala vojenská kontrarozvědka tehdy pod vedením plukovníka Josefa Stavinohy, muže známého pro velkou pečlivost. Na základě jeho hodnocení se zdá, že se dezinformační kampaň vyplatila.

Stálo to za to?

„Většinou jde o zprávy o vlastních průzkumech vojenského a leteckého přidělence, část zpráv tvoří ty, které si vojenští letečtí přidělenci zemí NATO v Praze vzájemně předávají v rámci spolupráce. Ve zprávách není ani jedna zmínka o raketových odpalovacích zařízeních pozemních vojsk. Ve studii o čs. ozbrojených silách z prosince 1965 jsou zdůrazňovány úkoly defenzivního charakteru čs. ozbrojených sil,“ stojí ve zprávě.

Alianční odhady navíc nebyly přesné. „Počty svazků a jejich začlenění do armád jsou uvedeny nesprávně. Hrubá organizace motostřelecké a tankové divize je poměrně dobře určena. Stať o cvičeních v letech 1964–1965 svědčí o tom, že rozvědky nepochytily všechna cvičení a že jsou odkázány při vyhodnocování na tisk a vizuální pozorování.“

A stejně tak západní státy podcenily letectvo. „Pokud jde o letectvo, nemají rozvědky nejmenší znalosti o celkové struktuře letectva. Letectvu je přisuzován defenzivní charakter. Dochází i k značnému podcenění skutečných možností Československé lidové armády.“

Dokumentace byla následně předána v režimu přísného utajení vedoucím představitelům Státní bezpečnosti a ministru vnitra. V průběhu roku 1967 navíc došlo nejméně k dvěma dalším loupežím.

A zdá se, že o pravidelných návštěvách agentů StB neměl nikdo na italské ambasádě ani ponětí.

Akce Blín, kterou Státní bezpečnost úspěšně provedla, se může řadit k jedné z nejrafinovanějších zpravodajských loupeží | Foto: Tom McEnchroe | Zdroj: Archiv bezpečnostních složek, fond Sekretariát náměstka ministra vnitra plk. Jaroslava Klímy, A 7 inv. j. 480

Dokumentace končí uprostřed roku 1967, takže není jasné, jak dlouho se tunel do zpravodajské sítě NATO v Československu používal. Jisté však je, že dezinformační kampaň pokračovala.

V březnu téhož roku předložil plukovník Stavinoha analýzu práce vojenské kontrarozvědky kolegiu ministerstva vnitra, které mimo jiné uposlechlo jeho návrhu na zefektivnění vojenských dezinformací. Záměr byl vypracovat speciální analýzy, ale k té asi nikdy nedošlo.

Změna nastala v létě příštího roku. Dezinformace sice nadále zůstaly jedním z úkolů vojenské kontrarozvědky, ale invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 dopadla tvrdě jak na její vedení, tak na generální štáb.

Státní bezpečnost se opět začala primárně starat o vnitřní záležitosti místo zahraničních a obě instituce byly v následujících letech řádně „očištěny“ od rekčních elementů. Sám Stavinoha byl v roce 1971 odvolán.

Podle Státní bezpečnosti ale akce Blín slavila úspěch. Že se soudruzi mýlili, může prokázat pouze nález v archivech NATO v Bruselu.

Tom McEnchroe, och Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme