Až do Eichmannova procesu jsem nemluvila o tom, čím jsem si za války prošla, říkala pamětnice holokaustu

Před 73 lety, 15. dubna 1945, osvobodily britské jednotky nacistický koncentrační tábor Bergen-Belsen. Jednou z vězeňkyň byla i paní Michal Efrat. Ta dlouhá léta po emigraci do Izraele nosila košile s dlouhými rukávy, aby zakryla číslo vytetované na předloktí. Teprve po soudním procesu s Adolfem Eichmannem, který začal v Jeruzalémě na jaře 1961 a během něhož poprvé veřejně vypovídali přeživší šoa, začala mluvit o tom, čím za války sama prošla.

Tel Aviv Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Do té doby se nás nikdo neptal, nikdo se nezajímal o to, co se stalo v Evropě,“ připomněla Paměti národa postoj většiny Izraelců k holocaustu do přelomového soudního procesu. Pamětnice byla přesvědčená, že přeživší mají povinnost podávat svědectví.

Salonní sionisté

Narodila se 27. dubna 1926 v Moravské Ostravě v židovské rodině jako Evelina Schlachetová. Sama o sobě tvrdila, že byla jakýmsi ošklivým káčátkem, které se musí mnohem víc snažit, aby vyniklo mezi ostatními. Dobře se učila, sportovala i kreslila a chtěla se stát tanečnicí.

Eduard Marek zůstal věrný skautským zásadám. Věznili ho nacisté i komunisté

Číst článek

Její plány však vzaly brzy za své – jako Židovku ji vyhodili z reálného gymnázia v půli tercie, pak mohla navštěvovat jen dobrovolné kroužky zaměřené na praktické dovednosti. Zároveň se stýkala se sionisticky orientovanou mládeží sdružující se kolem spolku Tchelet lavan.

„Rodiče byli salonní sionisté. Sami by se nevystěhovali, ale podporovali Židovský národní fond, který vykupoval půdu v Palestině. Starší bratr i já jsme se účastnili přípravného kurzu hachšara pro emigranty do Palestiny, několik měsíců jsem chodila do Jugend Alijah Schule v Praze a pak v Ostravě, ale odjet jsme nestihli,“ vyprávěla Michal Efrat.

Agent chodec František Zahrádka: od komunistů dostal 20 let. Skončil v uranových lágrech a bachařům nadával

Číst článek

V říjnu 1939 byl její otec deportován do tábora Nisko nad Sanem. Tam byly vypraveny dva transporty Židů z Ostravy, Katovic a Vídně, vůbec první v historii evropských deportací, jejichž úkolem mělo být budování většího tábora. Na jaře 1940 byl tábor v Nisku rozpuštěn a vězni se vrátili domů.

Rodinu Schlachetových čekaly více než dva roky nejistoty, vyplněné arizací rodinné firmy, ztrátou zaměstnání, vyhozením ze školy a zbavením občanských práv a svobod, na jejichž konci nastoupila rodina do transportu do ghetta Terezín.

„Odjížděli jsme 30. září 1942 z Přívozu, ještě normálním vlakem. Táhli jsme padesátikilové vaky a tehdy jsem si uvědomila, že nemůžu čekat pomoc od rodičů, naopak, že musím pomáhat jim,“ vzpomínala Michal Efrat.

Život jakoby

Terezínské ghetto líčila pamětnice jako místo, kde se dalo žít, ačkoli šlo o život pouze snesitelný, jakýsi „život jakoby“. Dál se setkávala se sionisticky orientovanou mládeží, po práci se učili hebrejsky a účastnili se kulturního života v ghettu.

Brána v Terezíně | Foto: Jana Šustová | Zdroj: Český rozhlas

Až do své smrti byla schopná zanotovat proslulou Terezínskou hymnu složenou kabaretiérem Karlem Švenkem i píseň z dětské opery Brundibár.

„‚Na troskách ghetta budeme se smát,‘ to jsou verše z hymny. Její nadějí jsme se živili. Ostatně každý se snažil v Terezíně zůstat, když začaly jezdit transporty na východ. O jejich určení jsme nevěděli nebo možná nechtěli vědět,“ přiznávala Michal Efrat a potvrdila, že uvěřit zprávám o systematickém vraždění a hromadném plynování lidí odporuje víře v člověka.

Proti nacistům bojoval, komunisté ho mučili. Před 100 lety se narodil generál Sedláček

Číst článek

„Vždy tvrdím, že nacisté nebyli zvířata, ale lidé. Zvíře zabíjí jen z hladu, nikdy plánovitě, důsledně a systematicky,“ dodala pamětnice.

V ghettu patřila k pětici dívek, přítelkyň, které si vybudovaly na půdě kasáren kumbál. „Říkaly jsme si Šaršeret, hebrejsky řetízek, ale kluci nám přezdívali KTS, což mělo znamenat Klub teplých sester,“ usmívala se pamětnice.

Po roce a čtvrt v Terezíně dostala s bratrem a matkou příkaz nastoupit do transportu do Osvětimi. Odjížděli 18. prosince 1943, už bez tatínka, který v Terezíně zemřel na srdeční slabost, druhým transportem terezínských vězňů do rodinného tábora v Osvětimi.

Tetování znamenalo život

„Po úmorné cestě jsme vypadli z vlaku a v podstatě pasivně přijali osvětimskou realitu, vzpírající se představám,“ líčila Michal Efrat jejich příjezd do tábora smrti.

Vstup do Osvětimi: brána s nápisem Arbeit Macht Frei | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Tam na ně nečekala obvyklá selekce, ale jen rozdělení na mužskou a ženskou část, dezinfekce v sauně a tetování. „Tehdy jsme si to neuvědomovali, ale tetování znamenalo život,“ vysvětlila pamětnice.

V rodinném táboře se setkala s terezínskými vězni, kteří přijeli do tábora v září 1943, o tři měsíce dřív, a zažila i hromadnou vraždu 8. března 1944, která ukončila jejich půlroční pobyt v Osvětimi-Březince.

„Věděli jsme, že totéž čeká za tři měsíce i nás, i u našich jmen byla napsaná šestka a SB, tedy šest měsíců a zvláštní zacházení,“ uváděla pamětnice.

Na Vánoce poslali jeptišku do kriminálu. Ukrývala kněze, po kterém pátrala StB

Číst článek

Pracovala v dílně, kde se z odřezků gumových pásů tkaly popruhy k puškám, a mohla tak získat porci polévky navíc, kterou odevzdávala bratrovi, jenž však ztratil vůli žít a selekcí, která předcházela likvidaci rodinného tábora v červenci 1944, neprošel.

Michal Efrat s maminkou byly vybrány na práci a Osvětim-Březinku po půl roce opustily. Dostaly se do Hamburku, kde spolu s dalšími vězeňkyněmi odklízely trosky po bombardování.

„Nálety poškodily i tábory v Tiefstacku a Neugrabenu, kde jsme pracovali. Nastala absurdní situace – i když jsme se kvůli nočním náletům nevyspali a hrozila nám smrt, tolik jsme se z bombardování radovali,“ vzpomínala Michal Efrat. 

Koncentrační tábor Bergen-Belsen po osvobození britskou armádou. | Zdroj: Wikimedia Commons

Nevítaný návrat

Kvůli blížící se frontě došlo k evakuaci táborů v Hamburku a na konci března nebo začátkem dubna byly vězeňkyně převezeny do tábora v Bergen-Belsenu. Většina pamětníků popisuje tento tábor jako vrchol chaosu a peklo na zemi a Michal Efrat nebyla výjimkou.

V táboře zoufale chyběly potraviny i voda a kvůli katastrofální hygienické situaci záhy vypukla tyfová epidemie, jíž před osvobozením i po něm podlehlo mnoho zbídačených vězňů.

Památník připomínající nacistický tábor Bergen-Belsen | Zdroj: Fotobanka Pixabay (5008272)

V Bergen-Belsenu se spolu s maminkou v dubnu 1945 dočkala Michal Efrat osvobození: „Britští vojáci, kteří tábor osvobodili, se s ničím podobným nesetkali. Netušili, že dostatek jídla bude pro vězně smrtící. Viděla jsem mrtvé, jejichž střeva neuvyklá potravě po letech strádání vyhřezla z těla. I maminka se chtěla najíst, ale já jsem jí to vymlouvala. Nevěřila mi a zlobila se, že jí nedopřeji.“

Smutek z nepochopení a nemožnost rozloučení s umírající maminkou provázely pamětnici řadu let po válce. Tyfem onemocněly obě, maminka však epidemii v Bergen-Belsenu na konci dubna 1945 podlehla.

Po nutné rekonvalescenci odjela pamětnice domů, do Československa. „Vysadili nás na Wilsonově nádraží a sbohem. Měla jsem jen zubní kartáček a pastu, kterou jsem dostala od Britů,“ líčila návrat Michal Efrat.

Pomohla knězi a zavřeli ji na pět let. Cenu Paměti národa obdrží Mária Matejčíková

Číst článek

Krátce žila u příbuzných z otcovy strany v Praze, kteří přečkali válku v Terezíně, a po několika týdnech odjela ke strýci do Kopřivnice, kde se však nesetkala s vlídným přijetím. Po prázdninách se vrátila do Prahy, kde se jí náhodně ujal cizí mladý manželský pár a vzal si osiřelou devatenáctiletou dívku k sobě.

Na popud svého ochránce složila na podzim 1945 přijímací zkoušky na střední grafickou školu v Praze a téměř ji dokončila, nebýt plánované emigrace do Palestiny.

„Stýkala jsem se dál se sionistickou mládeží. Když jsem prvně viděla skutečné Izraelce, silné a opálené, na setkání demokratické mládeže, rozhodla jsem se odjet. Poslední možnost legálně vycestovat se naskytla začátkem roku 1949, před maturitou, a neváhala jsem,“ vyprávěla pamětnice.

Nacistický koncentrační tábor Bergen-Belsen | Zdroj: Wikimedia Commons

Planá bylina

Cestovala se skupinou dalších mladých sionistů a spolu s nimi čekala na nalodění v přístavu Bari. „Podmínky tam byly dost těžké, ale trpěli jsme s radostí, vždyť jsme měli před sebou cestu do Izraele. Okamžitě po příjezdu do přístavu v Haifě se loď, na níž jsme pluli, rozpadla,“ usmívala se Michal Efrat.

Rozhodla se pro život v kibucu, spolu s přítelkyní stopem objela několik kibuců a poslední, Givat Chajim, je přijal. „Neuměli jsme ani slovo hebrejsky, při první práci venku jsem dostala strašlivý úpal, žili jsme ve stanech pro nové přistěhovalce a od agentury jsme dostali pár liber, matraci a železnou postel,“ líčila začátky v nové zemi pamětnice.

S puškou v ruce proti zlu. Cenu Paměti národa převezme třiadevadesátiletý partyzán Otto Šimko

Číst článek

Kibuc Givat Chajim se stal jejím novým domovem se všemi klady i zápory tohoto hnutí – bezvýhradně společným vlastnictvím, podřízením se zásadám kolektivu, prací pro kibuc bez nároku na osobní odměnu i společnou výchovou dětí.

Po příchodu do kibucu Givat Chajim si pamětnice změnila jméno na Michal a po svatbě v roce 1950 přijala manželovo příjmení Efrat. Pracovala v jídelně, kde se naučila jazyk, později jako natěračka a po několika letech si našla zaměstnání mimo kibuc v nakladatelství.

V roce 1952, rok před narozením syna, vyšla první dětská kniha, kterou Michal Efrat ilustrovala. „V Izraeli byly ilustrace pro děti spojené jen s disneyovskými postavičkami, evropský styl neznali. Snad proto má tvorba zaujala a měla úspěch,“ vysvětlila.

Kibucu Givat Chajim a Izraeli zůstala pamětnice věrná až do smrti. „Ačkoli se cítím jako planá bylina, protože zde nemám kořeny a nevyrostla jsem tu, jiná země pro mě neexistuje. I když nám hoří půda pod nohama,“ uzavřela Michal Efrat.

Paměť národa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme