Měřila více než 100 kilometrů a rozdělovala třímilionové město. Před 60 lety vznikla Berlínská zeď
Přesně před šedesáti lety vznikla v Berlíně zeď, která celé město skoro na tři dekády rozdělila. Východoněmečtí komunisté tvrdili, že s ní chtějí zastavit přísun západních agentů. Ve skutečnosti ji ale postavili kvůli vlastním lidem, kteří toužili po svobodě.
„NDR zkrátka musela něco udělat. I Sověti věděli, že z východního Německa hromadně utíkají lidé a komunisté to potřebovali zastavit. Výsledkem byla zeď, která je vlastně unikátní. Vznikla pro to, aby se lidé nemohli dostat ven. Zatímco ostatní se staví spíš pro to, aby se někdo nedostal dovnitř,“ říká Radiožurnálu Hannah Bergerová z památníku Berlínské zdi.
Slovo zeď je ale v první fázi trochu nepřesné, protože se hodně improvizovalo.
„Ze začátku tam byla i spousta ostnatého drátu, takže ta zeď vypadala úplně jinak, než v závěrečných letech. Měla několik verzí. Typ, který dodnes lemuje kus Bernauer Straße, je takzvaná Hraniční zeď 75. To je v podstatě závěrečná generace stavby. Na vrchu byl betonový půlkruh, přes který se nedá přelézt. Ale v první fázi plnily funkci bariéry i obyčejné domy, kterým se zazdila okna,“ popisuje podoby zdi Bergerová.
Berlín jako laboratoř studené války. ‚Neváhejte se střelbou do žen i dětí,‘ vyzývali němečtí komunisté
Číst článek
Komunisté začali stavět za horké prázdninové neděle, protože mnoho lidí bylo na dovolené.
„Zrovna jsme byli se zájezdem v Julských Alpách, když jsme zaslechli vysílání rakouského rozhlasu. ORF hlásila, že se v Berlíně staví zeď. Ale nikdo z autobusu tomu nevěřil. Říkali jsme si, že je to nějaká novinářská kachna,“ vzpomíná tehdy ještě západní Berlíňanka Irene Selleová.
Vážnost situace si prý uvědomila, až když s rodinou přijížděla domů a musela tak z východní části přejít k sobě na zapád.
„Bylo to tak čerstvé, že jsme všude cítili nenávist. Mám pocit, že po nás dokonce házeli rajčata a vajíčka. Ale možná jsem si to jen zpětně vymyslela. Každopádně jsme cítili nepřátelství. Západní Berlíňané nechápali, proč jsme mohli přejít k nim, když jinak nikoho nepouštěli,“ vypráví Selleová.
Ostnatý drát a kalašnikovy
V sídle Nadace pro zkoumání diktatury strany SED s ní sedí Joachim Rudolph. Východní Němec, který osudného dne stanoval Rujáně.
„Po celém táboře se rozezněly ampliony, přes které nám oznámili, že je berlínská hranice uzavřená. A že můžeme konečně budovat socialismus bez zásahů amerických a západoněmeckých agentů. Pak pouštěli pochodovou hudbu, projevy Waltera Ulbrichta a tak dál. Nevěřili jsme ani slovu. Celou tu noc jsme nerušeně slavili a ani na chvíli si neuvědomovali, že se to opravdu stalo,“ popisuje tehdejší situaci Rudolph.
Nahrávky s pamětníky shromáždila německá federální nadace Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED-Diktatur, která je obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů. Zaměřuje se ale výhradně na režim Sjednocené socialistické strany Německa.
Rudolph a jeho přátelé ale z těchto pocitů rychle vystřízlivěli. Druhý den jim bylo jasné, že se doma skutečně něco děje.
„Hned jsme vyrazili zpátky do města. Autem jsme dojeli k Bernauer Straße, kde jsme bydleli. Dříve tam stával jen strážník a cedulka s varováním, že tu začíná jiná zóna města. A najednou tam byl všude ostnatý drát, kolem kterého postávali vojáci s kalašnikovy a ocelovými přilbami.“
Teprve v dalších dnech se tragédie města projevila naplno. Pan Rudolph brzy emigroval a pomáhal kopat tunely, díky kterým mohli utéct ostatní. Rodina paní Selleové se ale naopak dobrovolně přestěhovala do NDR. Svobodu získala až po 28 letech, 9. listopadu 1989.
