Bílá hora jako předem prohraná bitva špatně placených vojáků. Obránci Prahy nevyužili známý terén
Tam, kde dnes stojí sídliště a rodinné domy, před 400 lety došlo k zásadní bitvě známé jako bitva na Bílé hoře. Alois Jirásek napsal román o tom, že po porážce stavovských vojsk nastává doba temna. Vojenští stratégové uvádějí, že protestantská část českých stavů bitvu prohrála už dávno před 8. listopadem.
Autoři nové výstavy Cesta na Horu Národního muzea ale bělohorské období vnímají v kontextu doby a nahlížejí na události z odstupu. Nehledají vítěze ani poražené.
„Nejde nám o cestu k porážce, ale o Cestu na Horu,“ říká hlavní kurátor výstavy Michal Stehlík. Výstavou chtěl připomenout, co se dělo před, během a po Bílé hoře, a že nešlo o střet Čechů a Němců a ani pouze o boj protestantů proti katolíkům, jak bývá Bílá hora často interpretovaná. Podle něj šlo o moc a o snahu ovládnout Evropu.
Byla bitva na Bílé hoře velká prohra, nebo vítězství? Někteří historikové ji bitvou ani nenazývají
Číst článek
„České stavy marně hledaly spojence proti vládnoucím Habsburkům; z pohledu dnešních historiků byla bitva na Bílé hoře předem prohraná, protože odbojné stavy zůstaly v izolaci, navíc česká šlechta neměla peníze na to, aby najala dobře vybavené a vedené vojsko,“ vyjmenovává důvody prohry Stehlík.
„Zvláštní pozornost věnujeme přesunu vojsk mezi Rakovníkem a Prahou, který byl dosud do značné míry opomíjen,“ popisuje podplukovník Otakar Foltýn, který pracuje na Generálním štábu české armády a přednáší o teorii vojenských konfliktů. Podle něj velitelé stavovského vojska nevyužili ani výhodu známého prostředí.
„Bílá hora byla vojenským seřadištěm, lokalitu znali dobře a stavové nevyužili ani znalost údolí Litovického potoka, vůbec – vojsko se chovalo hodně odevzdaně a pasivně,“ myslí si Foltýn, další z autorů výstavy.
Pět tisíc mužů
Na bojišti padlo asi pět tisíc mužů. A ještě v roce 1974 se na pláni u obory Hvězda našly ostatky osmi vojáků.
„Bylo to 11. listopadu roku 1974 a jako začínající archeolog jsem měl službu v archeologickém oddělení Muzea hlavního města Prahy, když mi na stole zazvonil telefon s tím, že na bělohorské pláni při výkopech základů stanového spartakiádního městečka našli vojáci podezřelé kosterní ostatky,“ vzpomíná Josef Havel, který v současné době pracuje v Českém rozhlase. Jakmile dorazil na místo, bylo mu jasné, že jde o hrob bělohorských bojovníků. Archeologický výzkum trval pět dní a lidé se chodili na vykopávky se zvědavosti dívat.
Prezidentské vyznamenání převzal partyzán už v patnácti letech. Dnes předává vlastenectví mladým
Číst článek
„Bylo tam tolik zvědavců, že vykopávky museli hlídat vojáci. Hodně se ptali, jak jsou ty kostry staré a já jim mohl s klidem a se stoprocentní jistotu říct, že jsou staré 354 let a tři dny,“ usmívá se vystudovaný archeolog.
Kostry ležely v metr a půl hluboké jámě, která byla široká dva metry a dlouhá čtyři metry. Na ostatcích byla znatelná poranění z předešlých bitev i smrtelné zranění v bitvě na Bílé hoře. V lebce jednoho bojovníka byly tři kulky vypálené z bambitky, dalšího vojáka zabila velká olověná koule, která mu proletěla páteří.
Bojovníci byli pohřbeni beze zbraní a čtyři z nich dokonce i bez šatů, u dalších čtyř koster našli archeologové spony a přezky. Později potvrdili, že padlí muži byli pohřbeni až několik měsíců po listopadové bitvě na Bílé hoře, kdy obyvatelé okolních vesnic těla bojovníků posbírali.
Zkoumáním odborníci odhalili, že kostry patřily stoupencům stavovské armády. Jsou pohřbené v areálu kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře spolu s ostatními nalezenými ostatky, které se během 20. století podařilo najít. Je jich tam celkem 42.
Boj trval dvě hodiny a začal v poledne, jakmile se zvedla mlha. Na jeho konci zůstalo hlavní město bez obrany. Jeho branami vešli vysílení, vyhladovělí a také špatně placení žoldáci, nesli modrobílé prapory Katolické ligy, žlutočerné zástavy Svaté říše římské. Mnozí se pustili do rabování tehdy bohaté Prahy a došlo i na vraždění obyvatel. Celá bitva měla pro české stavy, které se hlásily k protestantské víře, smutnou dohru. K té nejznámější patří poprava 27 vůdců stavovského povstání – 21. června roku 1621 na Staroměstském náměstí.
