Šli po vytyčené cestě jako poslušné děti. Před 76 lety navštívila ghetto Terezín delegace Červeného kříže
Dne 23. června 1944 přijela do terezínského ghetta delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Představitelé organizace, jejímž posláním je chránit životy, zdraví a důstojnost a umenšovat lidské utrpení, usilovali o inspekci v některém z hlavních nacistických koncentračních táborů dlouhé měsíce.
Hitlerův aparát chtěl návštěvu propagandisticky využít, proto ji povolil a dobře se na ni připravil. Výsledkem velkého divadelního představení pro příznivě naladěné diváky byla skandální zpráva, v níž představitel Červeného kříže Maurice Rossel popsal ghetto jako příkladné a mimo jiné prohlásil, že z Terezína není nikdo nikam deportován.
Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti. Před 76 lety navštívil Terezín Červený kříž
Příběhy 20. století věnujeme tentokrát této tragické a současně ostudné události. Vzpomíná na ni především akademická malířka Helga Weissová-Hošková, ale také Felix Kolmer, Eva Roubíčková, Marie Spitzová-Vítovcová a další lidé, kteří přežili holokaust.
Návštěva Červeného kříže se konala v době, kdy už nacisté zahubili miliony Židů, z nichž tisíce zemřely přímo v Terezíně v důsledku hladu a nemocí a kdy byly desítky tisíc dalších deportovány z Ghetta Theresienstadt do vyhlazovacích táborů na východě.
Německé úřady chtěly čelit šířícím se zprávám o vyvražďování a Terezín nevybraly náhodou. Ghetto mělo od počátku tři hlavní funkce: tranzitní, decimační a propagandistickou, tj. mělo být v případě potřeby prezentováno jako vzorové „židovské sídliště“.
Okrašlovací akce
Postoj protinacistické části západního světa k holokaustu Němcům nahrával. V zimě 1944 měl svět o vraždění Židů dost informací, ale ještě pořád se jim nevěřilo.
Nevěděli, kdo je v dětství zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře
Číst článek
Například 21. února informovalo československé ministerstvo zahraničí v Londýně o výsledku prošetřování údajného německého úmyslu likvidovat ghetto Terezín – s tím, že podle švédského ministerstva zahraničí šlo o „zřejmě falešnou zprávu šířenou židovskými skandalisty“ a že na východ bylo z Terezína odesláno pouze deset Židů.
Dlouho před inspekcí Červeného kříže spustili nacisté v ghettu tzv. okrašlovací akci – vylepšování bezútěšného prostoru, které probíhalo do poslední chvíle.
Egon Redlich, jeden z nedobrovolných obyvatel ghetta, si 13. dubna 1944 zapsal do deníku: „Na náměstí města hrál poprvé židovský orchestr. Naši nepřátelé mají novou válečnou taktiku – zastírání očí, stavění Potěmkinových vesnic… Ale melodie nám nepomohly zapomenout na ty strašné oběti, pogromy, které nás ještě čekají, nebezpečí, které má nyní jen jinou tvář.“
Vylepšovaly a natíraly se fasády domů, upravovaly se zelené plochy. Na náměstí vyrostly květinové záhony, objevil se hudební pavilon, v němž hrály promenádní koncerty. Nedaleko náměstí vznikl dětský pavilon s dokonalým vnitřním vybavením a hřištěm.
Z bývalé sokolovny se stal „Společenský dům“ se sály pro kulturní pořady, modlitebnou, knihovnou a restaurační terasou. Nic z toho nebylo určeno pro vězně, všechno to byly jen kulisy k chystanému představení pro sympatizující diváky.
Mladičká Helga Weissová si na jaře 1944 přidala do deníku blíže nedatovaný zápis: „Směšné, ale vypadá to, jako by se měl Terezín změnit v lázeňské město. Připadá mi to jako pohádka ‚Stolečku, prostři se!‘. Večer přijde rozkaz a ráno již každý vyvaluje oči, kde se zde to či ono vzalo. Po celé tři roky nikoho nenapadlo, že by se ulice měly jmenovat jinak než L a Q. Kde je Magdeburg, Jägrovka nebo kterákoliv jiná kasárna, vědělo dosud každé malé dítě, jako ví Pražák, kde je Václavské náměstí.
Němci si ale najednou vzpomněli, a přes noc musely být na každý rohový dům připevněny tabulky se jménem ulice, na křižovatkách šipky ‚zum Park‘, ‚zum Bad‘ atd. Ze školy u Bauhofu, do dneška sloužící za nemocnici, byli přes noc vystěhováni všichni nemocní, celá budova vymalována, vydrhnuta, navezeny školní lavice a ráno již svítil do dálky veliký nápis Knaben und Mädchenschule.
Vypadá to opravdu krásně, jako opravdová škola, jen chybí žáci a učitelé. Tento nedostatek se však dal nahradit docela prostě – malým lístkem s nápisem ‚Ferien‘. Na náměstí už vyráží čerstvě zasetá tráva, střed zdobí veliký záhon růží, pěšinky jsou posypané čistým žlutým pískem a ve dvou řadách stojí nově nalakované lavičky.
Máme zde dokonce i kavárnu s krásným nápisem ‚Kafeehaus‘. Ze sokolovny je toho času restaurace s vyřezávaným nábytkem, v hale plyšová křesla a veliké vázy s květinami. V prvním patře je knihovna s čítárnou a na terase stolky s barevnými slunečníky. V parku před Säuglingsheimem postavili rozkošný pavilon s postýlkami a bleděmodrými prošívanými pokrývkami. V jedné místnosti jsou hračky, houpací koně apod. Pak je tam ještě bazén, kolotoč a houpačky. Nikdo si nedovedeme vysvětlit, proč to všechno dělají.“
Významní hosté
Delegace Červeného kříže navštívila terezínské ghetto 23. června 1944. Byli v ní dva Dánové: Frants Hvass (sekční šéf ministerstva zahraničí) a Juel Henningsen (zplnomocněnec dánského Červeného kříže). Mezinárodní výbor Červeného kříže zastupoval Švýcar Maurice Rossel.
Přijeli ve skupině složené dále například ze zástupců protektorátního gestapa a německého ministerstva zahraničí, byl s nimi i protektorátní ministr propagandy Emanuel Moravec.
Delegaci provázel ghettem terezínský starší Paul Eppstein, stylově oblečený v černém obleku a s cylindrem na hlavě, k dispozici měl automobil. Před prohlídkou pronesl v sídle „židovské samosprávy“ o ghettu řeč plnou nesmyslných údajů, které se týkaly počtu obyvatel, úmrtnosti, potravinových přídělů.
Eva Roubíčková si ten den do deníku zapsala: „Dnes zde byla komise. V poledne jsme museli všichni vyrukovat, pěkně oblečeni, s motykami a hráběmi, veselým zpěvem, všichni na žebřiňáku. Cestou jsme se setkali s komisí, která sestávala z přibližně deseti mužů. Dánové, Švédové, prý předseda švýcarského Červeného kříže, také fašisté prý byli mezi nimi. Eppstein je všude prováděl. (Terezínský SS-velitel) Rahm se sladkým úsměvem šel za ním.
Pánové byli prý velmi skeptičtí a neuvěřili prý zdaleka všemu, co jim bylo ukázáno, díky Bohu. To vše je tak ohavné divadlo! Celý Terezín mluvil jen o této události. Děti byly prý zvlášť vycvičeny, aby Rahma na ulici objímaly a prosily ho: ‚Strýčku Rahme, pojď si hrát.‘ Načež on řekl: ‚Dnes ne, milé děti, dnes nemám čas, ale zítra.‘ Pak prý vytáhl krabici sardinek a ony: ‚Už zase sardinky.‘ A mnoho jiných komedií.“
Prohlídka pečlivě zinscenovaného „běžného dne“ ghetta, při níž Rossel fotografoval, trvala od dvanácti hodin do šesti, pro delegaci byl uspořádán slavnostní oběd a šla se podívat i na představení dětské opery Brundibár.
Izraelská novinářka a přeživší Ruth Bondyová napsala, že delegáti „neviděli hromadné ubytovny, ubikace starých nebo duševně nemocných, transportní rejstříky, tisíce kartonových krabic s lidským popelem, četníky u bran a přechodu. Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti“.
Situace v ghettu byla shledána jako uspokojivá, až příkladná. Nikdo se na nic zbytečně neptal. O tisících Židů odvezených na východ se nemluvilo.
Zpráva Maurice Rossela
Maurice Rossel později sepsal zprávu o návštěvě, v níž nacistickou propagandu ve všem posvětil a do níž vepsal jednu lež za druhou: „Tábor Terezín je ‚Endlager‘, normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam. Od vstupu do ghetta jsme se přesvědčili o tom, že obyvatelstvo netrpí podvýživou. Příděly v ghettu Terezín jsou stejné jako v protektorátu Čechy a Morava s tím rozdílem, že neobsahují vejce a sýry a že máslo je nahrazeno margarínem. Do ghetta přicházejí dokonce některé věci, které jsou v Praze téměř nedosažitelné.
Lidé, kteří bydlí ve velkých kasárnách nebo v barácích, chodí se raději obecně stravovat do společných kantýn. Kdo se přijde najíst, je rychle obsloužen, a to mladou ženou se zástěrkou a naškrobeným čepečkem jako v každé jiné restauraci. Řekněme, že náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem, očekávali jsme to horší.“
Dánové zaujali zdrženlivější stanovisko, ale i oni prohlásili, že stav ghetta je lepší, než předpokládali, tvrdili, že měli všude volný přístup a směli bez omezení hovořit s obyvateli, i když „pod diskrétním dohledem“. I oni uvedli, že Terezín není tranzitní tábor. Nevěděli, že všichni dánští Židé byli přestěhováni do malých pokojů se jmenovkami nájemníků na dveřích, s pěkným nábytkem a květinami tři dny před návštěvou komise.
Nevěděli, že ti dánští Židé, pro které se pokojíky nenašly, byli po dobu návštěvy schováni v úřadovnách ghetta, aby se s nimi komise náhodou nepotkala. A že ti ostatní dostali předtím varování, aby si dávali pozor na jazyk. Bondyová píše, že Hvass a Henningsen „si uvědomovali, že část toho, co zhlédli, bylo připraveno kvůli nim, ale předpokládali, že tato vylepšení se udrží i po jejich návštěvě“.
Ti terezínští Židé, kteří měli možnost přijít s komisí do styku, mlčeli, respektive chovali se podle pokynů. Báli se a věřili, že konec nacismu se blíží a že se snad – budou-li spolupracovat – vyhnou deportaci na východ, že je nepotká osud jejich blízkých odvezených do neznáma před měsícem.
Poté, co Rossel ve své zprávě ujistil, že Terezín je tzv. Endlager, konečný tábor, z něhož už nikdo nikam neodjíždí, obnovili Němci deportace. Na podzim roku 1944 vypravili několik velkých transportů, tisíce lidí byly zavražděny v Osvětimi-Birkenau.
Teprve o desítky let později natočil francouzský filosof a filmový dokumentarista Claude Lanzmann s Maurice Rosselem interview, z něhož vyplynulo, že představiteli Červeného kříže nebyl nacistický antisemitismus docela cizí.
