Mladí šíleli, když Československo navštívil Ginsberg. Radost z uvolnění režimu ale vystřídaly tanky
Češi a Slováci žili před 50 lety Pražským jarem. Do dějin vešel tento pojem na začátku roku 1968, kdy se do vedoucích funkcí KSČ začali prosazovat reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem. Pokoušeli se o demokratizaci komunistického režimu, který se v 60. letech dostal do krize. V srpnu téhož roku pásy tanků armád Varšavské smlouvy Pražské jaro zadusily.
Oslavy Majálesu úřady oficiálně povolily v roce 1965, po letech obav z možných politických dopadů studentských recesí. Návštěva amerického beatnického básníka Allena Ginsberga ale skončila skandálem.
Poslechněte si první díl seriálu Radiožurnálu o událostech, které předcházely srpnu 1968.
„Byl pro nás velmi exotický nejen svým vzhledem, měl velké huňaté vlasy, ale i pověstí, která ho provázela. Člověk nevázaného chování,“ vzpomíná pro Radiožurnál Zbyněk Hubáček, tehdy student ČVUT.
„No a samozřejmě se kolem toho vytvořila z úřadů taková nepřátelská atmosféra, že je homosexuál, není vítaný a je špatným vzorem pro mládež. Po několika dnech byl vyhoštěn,“ dodává.
PROJEKT 1968
Díky Projektu 1968 se můžete vrátit o 50 let zpátky a připomenout si nejdůležitější události doby i atmosféru běžného života. Sledujte web Radiožurnálu či nový twitterový účet @jarou68.
Povolení Ginsbergovy návštěvy bylo jednou ze známek postupného uvolňování politických poměrů v Československu. Lidé se začali vyjadřovat ke stavu společnosti, ve které žili.
„Jsou to spisovatelé, kteří na svém sjezdu otevřou témata, jako je svoboda slova, cenzura a je tady nová generace. Generace lidí, kteří se narodili po roce 1945, nemají zkušenost válečnou ani prvorepublikovou a chtějí žít normální život, který není úplně spjat s diktaturou. Jsou to prostě ti dvacetiletí, kteří se začínají ptát, jaká bude jejich budoucnost a KSČ v tom rigidním vnímání světa na to nedokáže vůbec reagovat,“ říká historik z Národního muzea Michal Stehlík.
Podle něj řešila KSČ krizi komunistického režimu personálními změnami. „Bylo jasné, že zejména pozice Antonína Novotného a toho starého vedení je neudržitelná. Bylo zřejmé, že přichází ta nová generace. Tak trochu kompromisem byl zvolen do čela strany Alexandr Dubček,“ vysvětluje Stehlík. „Teprve následně po těchto personáliích začínají obsahové debaty.“
Alexander Dubček se po revoluci mohl stát prezidentem, znal ho celý svět, míní historička
Číst článek
'Když přišly tanky'
Problémů byla spousta. Počínaje nedostatky v zásobování až po pošramocené vztahy mezi českým a slovenským národem.
„Bylo zjevné, že Československo naprosto zaostává v ekonomické, sociální a kulturní oblasti za zeměmi, které ještě před deseti, patnácti lety byly na stejné úrovni – Rakousko a další země západní Evropy. Oni si to uvědomovali a i z toho poznatku se zrodila myšlenka, že systém z různých hledisek potřebuje nějakou reformu. Vznikají reformní týmy - Šikův tým na reformu ekonomiky, později Mlynářův tým na reformu politického systému,“ vysvětluje historik Oldřich Túma z Ústavu soudobých dějin.
Základním dokumentem reforem byl takzvaný akční program KSČ přijatý v dubnu 1968. „Dává dostatečnou platformu každému, kdo to poctivě a statečně myslí i s demokracií, ale socialistickou, s Československou republikou, ale se socialistickou republikou, že může připojit,“ agitoval první tajemník Alexandr Dubček, šéf KSČ a de facto nejmocnější muž v zemi.
„My jsme to vnímali s nadšením, protože jsme věřili, že se to zlepší. To nadšení bylo obrovské. Potom, když přišly tanky, bylo to drsné,“ dodává Jaroslava Vybíralová, tehdy vysokoškolská studentka.
