Odcházení československých prezidentů. Abdikace kvůli zdraví se střídaly s převraty a smrtí v úřadu
Československo mělo za dobu své existence celkem devět prezidentů. Ani jeden z nich neukončil svůj úřad „přirozenou cestou“, že by mu zkrátka vypršel mandát. Jak k tomu došlo? Odpověď v sobě snoubí vypjaté dějiny 20. století společně s náhodou – a kdo chce věřit na osud, tomu říkat i takto. Odcházení našich prezidentů mělo své logické předpoklady a důsledky.
Tomáš Garrigue Masaryk do úřadu nastoupil v osmašedesáti letech a zdravím tehdy rozhodně neoplýval. Kdykoliv se mu během jeho dlouhého prezidentování přitížilo, hned vyvstala otázka, kdo Masaryka nahradí.
Jak se v Československu měnili prezidenti a proč žádný neodešel tak, že by mu jednoduše vypršel mandát? Odpověď hledá Naďa Reviláková
Jestli v tom měl někdo jasno, tak to byl prezident osvoboditel sám. Od počátku věděl, že jeho nástupcem musí být Edvard Beneš. A také toho docílil. Po čtyřech zvoleních a sedmnácti letech ve funkci.
Prezident na horské dráze
Beneš si na Pražském hradě pobyl pouhé dva roky a deset měsíců, než byl dotlačen okolnostmi a následky mnichovské dohody k abdikaci. Odjel do Londýna, kde se stal prezidentem exilové vlády.
Nastala paradoxní situace. Československo mělo po dobu své neexistence dva prezidenty současně. Beneše v Londýně, v protektorátu Čechy a Morava Emila Háchu.
Prezidenta nejméně mocného, který ale i v nejtěžším období dokázal svými notně omezenými, ale usilovnými snahami zachránit co nejvíce lidských životů. I to je jeden z možných pohledů na představitele našeho státu, který ve skutečnosti československým prezidentem nebyl, ač jej mezi ně počítáme.
Na Pražský hrad se Beneš vrátil v květnu 1945 a po téměř stejné době, opět dva roky a skoro deset měsíců, musel čelit únorovému převratu. Třináct let Benešova prezidentování bylo jako jízda na horské dráze a dvě abdikace, ke kterým se během té doby rozhodl, byl jen jeden pár z mnoha prudkých oblouků, jimiž si na této nevyzpytatelné trase projel.
Otakar Michl, kronikář českého undergroundu. StB se mylně domnívala, že ho získá za spolupracovníka
Číst článek
Smrtelně nebezpečná funkce
Nastala éra komunistických dělnických prezidentů, která snad měla po prvních dvou zkušenostech kandidáty na tento post odradit. Být prezidentem v socialistickém Československu se leckomu mohlo zdát jako smrtelně nebezpečná záležitost.
Jak si jinak vysvětlit hned dvě úmrtí v úřadu za sebou? Odcházení Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého si tak můžeme odškrtnout.
Antonín Novotný, zdá se, měl natolik tuhý kořínek, že i dělnické prezidentování přežil. Vaz mu zlomilo až Pražské jaro. Tedy ne doslova. Byl zkrátka dotlačen k předčasnému odchodu, po jedenácti letech ve funkci.
Jeho nástupce Ludvík Svoboda se už opět ocitl na rozhraní mezi životem, smrtí a abdikací. V určitých okamžicích u něj nebylo vůbec jisté, na jakou stranu prezidentských konců se zařadí. Byl dokonce ve stavu klinické smrti. I tu přežil. A nakonec musel vzniknout nový zákon, aby vůbec mohl Svoboda svůj úřad opustit, aniž by abdikoval.
Demokratické odchody
Jak pro Novotného Pražské jaro, tak pro Gustáva Husáka se stala osudnou sametová revoluce. Bylo to těsné, v květnu 1990 by stejně skončil. Ale opět měl onen záhadný osud s naším prezidentem jiné plány a nenechal ho úřad v klidu dotáhnout do konce.
A co Václav Havel? Ten si v něm ze všech československých prezidentů pobyl nejméně, dva a půl roku. I on abdikoval, aby pak funkci opět převzal, ale už v jiném státě.
Tento příběh má ještě pokračování. Jak na tom byli prezidenti čeští oproti těm československým? I to si připomeneme v pořadu Téma Plus, které se tentokrát věnuje odcházení našich prezidentů. Připomenou je historikové Michal Stehlík, Jan Dobeš, Michal Macháček a Lubomír Kopeček.
