Když začali ostatní utíkat, malý Ctibor se nemohl pohnout. Zůstal stát a viděl, jak střílejí po jeho blízkých

Rodina Šindarových žila střídavě ve Venezuele, Rakousku, Švýcarsku a Československu. Odtud se za komunismu pokusila utéct. Podařilo se to všem členům rodiny až na tehdy 12letého Ctibora, který zůstal stát hrůzou na místě, když dal jeho otec pokyn k útěku. Zatímco jeho rodina byla v Rakousku, jej policisté odvedli do sirotčince. S rodinou se šťastně sešel zase po měsíci.

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ctibor Šindar v lednu 2019 | Foto: Post Bellum

Dne 13. srpna 1967, krátce před šestou večer, přijelo na hraniční přechod v Českých Velenicích osobní auto s osmičlennou rodinou Šindarových.

Nejstarší byl otec Karel (ročník 1920), nejmladší vnučka Claudie (1965). Chtěli do Rakouska, avšak nebyli svobodní občané. Byli obyvatelé komunistického státu, který jim sebral pasy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Mohl jsem se jen dívat, jak do rodiny střílejí

Všichni vystoupili z vozu, a když otec zavelel „Teď!“, vyrazili k hraniční závoře. Tehdy dvanáctiletý syn Ctibor běžet nemohl — v šoku ztuhl na místě a díval se, jak příslušník pohraniční stráže Pavol Mišo pálí ze samopalu po jeho příbuzných. 

Narozen ve Venezuele

Ctibor Šindar se narodil v květnu 1955 ve Venezuele. Jeho otec Karel pocházel z české rodiny z Uherského Brodu, matka Olga, která se v některých dokumentech vyskytuje pod jménem Alexandra, přišla na svět roku 1924 v Polsku nedaleko Krakova.

Rodina Šindarova. Nahoře Darina, Olga, Karel. Dole Petr, Olga-Alexandra a Karel se Ctiborem na klíně, Venezuela 1958 | Foto: Post Bellum

Poznali se a vzali za druhé světové války (oba měli poměrně dobrodružné osudy), na jejímž konci přišli společně z Vídně do Čech. Po porážce nacistů se jim narodily dcery Olga (1946) a Darina (1947) a syn Karel (1949).

První útěk

Karel Šindar starší v obnoveném Československu krátce sloužil na hranicích a u Sboru národní bezpečnosti, avšak brzy po komunistickém převratu odešel na vlastní žádost do civilu. Na přelomu léta a podzimu 1949 vzal ženu a tři děti a vyrazil tajně přes hranice do Rakouska.

„Bratr Karel byl v kočárku, bylo mu pár měsíců,“ říká Ctibor. „Přesto dokázali přejít hranice v místech, kde to táta znal. V Rakousku putovali od statku ke statku, až se dostali do Vídně a požádali o azyl. Otec se rozhodl, že odplují do Venezuely, protože tam se jako uprchlíci mohli dostat nejsnáz… Ve Venezuele postavil domek a začal se živit jako truhlář. V roce 1951 se tam narodil bratr Petr a po něm já.“

Časté stěhování

Šindarovi se z politicky neklidné Venezuely často stěhovali. V roce 1955 žili ve Švýcarsku, od roku 1956 opět ve Venezuele, od roku 1958 v Rakousku.

Jejich putování je dlouhá a zajímavá historie, nicméně v jedenašedesátém se už nemohli do Venezuely dostat a Karel Šindar se z řady důvodů rozhodl k cestě do Československa, oficiálně na návštěvu své matky: „Bylo mi šest let, ale pamatuju si, že jsme tenkrát velmi dlouho čekali na hranicích, až nakonec nějací strážní prohlásili, že nás musí doprovodit do Prahy a že s nimi v jejich autě pojedou mé sestry. Skončili jsme ve vězení v Ruzyni,“ líčí Ctibor Šindar. 

Rodina pak několik týdnů žila v ruzyňské věznici v izolaci, Karel Šindar byl držen odděleně. Ctibor si vzpomíná, že otec nakonec přišel v doprovodu policisty a oznámil ženě a dětem, že všichni v Československu zůstávají (vztahovala se na ně amnestie z roku 1960).

Druhý útěk

V Československu pracoval Karel Šindar jako tesař, jeho žena nejdřív jako krmička dobytka, děti začaly chodit do školy. Šindarovi bydleli v domě v Třeskonicích, který zčásti zaplatili z prodaného majetku, nějakou dobu žili i v Jáchymově.

‚Bylo to v březnu 1982, půlročního syna mi tehdy vyrvali z náručí,‘ vzpomíná disidentka Šinoglová

Číst článek

V roce 1965 se nejstarší dceři Olze narodila dcera Claudie. „Žilo se nám docela dobře,“ vzpomíná Ctibor, „ale jednou jsem přišel do školy a spolužačka, která byla na dovolené v Jugoslávii, donesla láhev s mořskou vodou. Já jsem tu vodu ochutnal, protože jsem chtěl vědět, jak moře chutná. Doma jsem to vyprávěl tátovi, ten vytřeštil oči a prohlásil: ‚Synu, ale vždyť ses u moře narodil a byls v moři mockrát!‘ Tak jsem mu řekl, že si to nepamatuju - a on se rozhodl, že bychom se tedy měli do té Jugoslávie taky vypravit.“

V srpnu 1967 pak Karel Šindar posadil celou rodinu i s dvouletou vnučkou do vozu a vyrazil pro pasy: „Jeli jsme všichni na nějaký úřad. Čekali jsme na rodiče v autě, ale když se vrátili, byli strašně naštvaní a matka říkala otci: ‚Jsi blázen, nemůžeš takhle člověka chytit pod krkem!‘. Stalo se totiž, že úředník vydal pasy jenom pro mámu a sestry, ale pro otce a bratry ne. Rodičům oznámil, že letos může jet na dovolenou matka s dcerami a příští rok my. A otec se rozzuřil, popadl ho a zařval na něj: Ty svině komunistická, já ti uteču!“

Ctibor Šindar vypráví, že otec se pak bál vrátit domů, aby ho za napadení úředníka nezatkli – a dospěl k rychlému závěru, že lepší bude z Československa opět odejít.

České Velenice, 13. srpna 1967

Podle Ctiborových vzpomínek přijeli všichni Šindarovi na hranice v Českých Velenicích už v sobotu 12. srpna. Otec si prý přechod obhlédl a dozvěděl se, že v neděli je malý provoz a klid. Rodina se tedy vrátila následující den. První z několika závor překonali poté, co Karel Šindar namluvil pohraničníkovi, že všichni mají pasy – a slíbil mu, že mu z Rakouska přiveze čokoládu.

Místo a trasa útěku rodiny Šindarovy v srpnu 1967 - fotografie z dobových rakouských novin | Foto: Post Bellum

Další závoru jim otevřeli bez jakékoli kontroly. Pak se blížili k třetí závoře, kterou chtěl Karel Šindar podle původního plánu prorazit autem, ale cosi se mu prý nezdálo a rychle oznámil ostatním, že útěk provedou jinak: on půjde s Ctiborem k důstojníkovi, který kontroloval dokumenty, ostatní vystoupí z vozu – a až na ně zavolá, poběží co nejrychleji do Rakouska. Museli překonat asi 25metrovou vzdálenost.

Ctibor vzpomíná: „Šel jsem s otcem k tomu důstojníkovi a všichni ostatní také vystoupili a postavili se co nejblíž ke třetí závoře. Matka měla malou Claudii v náručí. A otec najednou zavolal: ‚Teď!‘ Všichni začali utíkat, otec se vrhl za nimi, ale já jsem se koukal na toho oficíra, který vytáhl pistoli a střílel do vzduchu. Zůstal jsem stát, nemohl jsem se ani pohnout. Díval jsem se, jak dva vojáci se samopaly běží k rodině, jak se spustila palba.

Viděl jsem, že skoro všichni už jsou na druhé straně, kde se schovali za nějaké auto. Bratr dostal kulku do nohy, spadl, a ten, co střílel, uklouzl na dlažbě a upadl mu samopal. Bratr se vrátil o krok, vzal mu ten samopal, ale otec křičel: ‚Nech to ležet, zabijí tě!‘ Tak bratr ten samopal zase odhodil. Pak mě vzali do strážnice, odvedli mě do patra a přes otevřené okno jsem slyšel, jak maminka křičí: Vy svině komunistické, vám se to vymstí!“

Útěk se tehdy podařil sedmi členům rodiny, část z nich skončila v nemocnici se zraněními: Matka Olga Šindarová měla prostřelené lýtko, otec Karel Šindar měl ustřelené prsty na ruce, syn Karel Šindar měl prostřelené stehno. Ctibor byl odveden do dětského domova.

Ze střelby na hranicích, o níž obsáhle referovala rakouská masmédia, se stal mezinárodní skandál, který nejspíš velmi napomohl tomu, že se Ctibor za měsíc dostal za rodiči. Všichni pak opět odjeli do Venezuely, ale to už je jiný příběh.

Za střelbu do rodiny nebyl ani po listopadu 1989 nikdo odsouzen. Dobový tisk v roce 1967 publikoval několik propagandistických článků, v nichž bylo konstatováno, že Karel Šindar svou rodinu k útěku „donutil“ a že měl „nepochybně z rakouské strany své informátory, možná inspirátory a každopádně pomocníky“ a že „síly, kterým jsou rozvíjející se styky mezi námi a Rakouskem trnem v oku, se aktivizovaly a dělají všechno proto, aby je narušily.“

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme