Rozhlas jako místo naděje. Po válce vysílal o pohřešovaných a hledal přeživší z koncentrační táborů

Konec druhé světové války přinesl úlevu a radost ze znovunabyté svobody. Ale tehdejší situace nebyla tak jednoduchá, jak se nám dnes může zdát. Více v pořadu s názvem Jak to bylo doopravdy stanice Český rozhlas Plus.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Cestou k nalezení tisíců ztracených se stával právě rozhlas. (ilustrační foto) | Foto: CC BY-SA 3.0, Juan de Vojníkov

Britský historik a publicista Keith Lowe v knize Zdivočelý kontinent píše: „Rozběhnout rekonstrukci nešlo o nic rychleji než ukončit válku. Lidé žijící pod troskami zničených evropských měst mysleli více na drobné starosti každodenního přežití než na to, jak obnovit základní kameny společnosti. Byli vyhladovělí, zdrcení ztrátou blízkých a zatrpklí kvůli rokům utrpení.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si, jak to bylo doopravdy

A právě tehdy se obnovený Československý rozhlas stává místem pomoci a především místem naděje. Tisíce jmen, které byly ve vysílání čteny, což si zřejmě už dnes ani neumíme představit, patřily těm, kteří byli někde ztraceni. Cestou k jejich nalezení se stával právě rozhlas…

Rozhlas jako naděje v chaosu

„Tehdejší svět se pohyboval v chaosu a nejistotě. Břímě války skončilo, ale nastaly měsíce hněvu a frustrace. Válka neskončila 8. květem roku 1945. Nastal až neuvěřitelný pohyb milionů obyvatel, neexistují města, domy, lidé nacházejí roztržené či zničené rodiny, nastává takový ‚druhý Babylón‘. Nadále pokračují obrovské boje, lidé se stále bojí, přes různá území přecházejí vojenské jednotky,“ konstatuje host pořadu historik Michal Stehlík.

Esesáci vraždí české lidi, ozvalo se z éteru volání o pomoc. Před 74 lety se rozhlas snažili obsadit nacisti

Číst článek

Lidí, kteří se vraceli domů, a těch, kteří hledali a očekávali své blízké, bylo velké množství. Patřili k nim přeživší z koncentračních táborů, dělníci a řemeslníci působící v Německu na nucených pracích, exulanti a vojáci ze zahraničních armád.

A takřka nic nefungovalo – ani silnice, ani železnice, ani informační služby jakéhokoliv typu. Nebylo oblečení, jídlo, zdravotnický materiál…

A právě v této době se ukázala síla rozhlasového vysílání, jak vzpomínal tehdejší hlasatel F. K. Zeman: „V několika dnech byla vybudována rozsáhlá rozhlasová služba, jejímž prvním projevem byla tzv. akce pozdravů rodinám.

Redaktor F. K. Zeman | Foto: Archiv ČRo | Zdroj: Archiv ČRo

Trvala jen asi tři týdny, dokud pošta, telegraf a telefon nedokázaly zvládnout první nápor. Byly to krátké zprávy, v nichž osoby, které se v revolučních dnech dostaly mimo své bydliště, podávaly rodinným příslušníkům zprávy o dočasném pobytu.“

„Druhý typ vzkazů patřil osvobozeným vězňům v koncentračních táborech a lidem totálně nasazeným, kteří se zatím nemohli dostat domů. Třetím druhem služby byly výzvy k posluchačům, aby podávali zprávy o osobách pohřešovaných, které byly odvlečeny, v bojích zraněny, nebo přišly o život. Zvláštní služba pátrací shromažďovala informace o lidech z koncentračních táborů, o nichž rodiny nic nevěděli.“

Historická role

Do repatriace se posléze zapojilo také ministerstvo sociálních věcí, ale role rozhlasu byla nadále nezastupitelná. Zcela samostatnou kapitolou pak bylo hledání a nacházení zavlečených či ztracených dětí. Nejen děti z Lidic, ale také děti těch, kteří byli popraveni a jejich děti byly nacisty ‚ohodnoceny‘ jako vhodné k poněmčení.

„Jsou to velmi silné příběhy a je třeba si připomenout také mimořádnou osobnost Přemysla Pitra. Byl tím, kdo se právě osudům dětí věnoval, a je to výjimka dobově velmi těžko pochopitelná. Staral se i o německé děti, překročil tím nacionalitu a šlo mu jenom o osud dětské duše. A v té atmosféře nenávisti a odplaty je světlá výjimka,“ připomíná Michal Stehlík.

Odpovědí na otázku z názvu pořadu, zda rozhlas sehrál klíčovou roli po válce, jsou slova historika Michala Stehlíka: „Rozhlas sehrál historickou roli. Nepůsobil jenom na vlnách, ale i v rámci korespondence. Padlo cca 600 tisíc dotazů a poslední hlášení té tzv. repatriační kampaně bylo 23. prosince 1945. Rozhlas byl místem naděje. Bylo to jedno z nejslavnějších období a zároveň ukazuje, jak je nenahraditelným médiem. Dokonce i dnes – připomeňme si období povodní 2002 – se ukazuje jeho síla a právě v takových okamžicích na tom jsme podobně jako v roce 1945.“

Ivana Chmel Denčevová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme