Rozhlas slaví sto let. Stále žijí lidé, kteří za svobodné rozhlasové vysílání nasazovali své životy

Bubnování dešťových kapek o celtu stanu. Bouřka. Štěkot psa. Rozechvělá slova radiotechnika Vlacha: „Haló, haló, zde radiostanice O. K. P. Kbely u Prahy, prozatímní vysílací stanice Radiojournalu...“ Pak zahrála trubka státní hymnu. Takto poeticky začal vysílat 18. května 1923 ve 20 hodin a 15 minut z vypůjčeného skautského stanu rozhlas, který slaví sto let. Jsou s ním spojeny tisíce lidských dramat.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vysílání v provizorním studiu - redaktor Zdeněk Mančal

Vysílání v provizorním studiu - redaktor Zdeněk Mančal | Foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Do první půlky minulého století rádio představovalo nejmodernější sdělovací prostředek. Rozhlas dokázal nejrychleji informovat o dění, přinášet oznámení, odborné přednášky, rozhlasové hry, sportovní přenosy, ale i zábavu a povznesení z hudby a literatury.

Přehrát

00:00 / 00:00

Rozhlas slaví sto let. Stále žijí lidé, kteří za svobodné rozhlasové vysílání nasazovali své životy

V nesvobodných časech nacistické a komunistické totality se stával účinným nástrojem propagandy a manipulace. V kritických okamžicích ohrožení naší země rozhlas spoluvytvářel naše dějiny. Tisíce lidí spěchalo k budově rozhlasu bránit svobodné vysílání.

V budově rozhlasu, v přilehlých ulicích padlo 170 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců během čtyřdenní bitvy mezi 5. až 8. květnem 1945. Během sovětské okupace 21. srpna 1968 před rozhlasem zavraždili sovětští vojáci 17 neozbrojených lidí a stovky lidí byly zraněny.

Hlasatel Mančal

V letech protektorátu nesl rozhlas oficiální název Rundfunk Böhmen. Až do 5. května 1945. Toho dne hlasatel Zdeněk Mančal přivítal posluchače slovy: „Je sechs hodin“. Od té chvíle se už nevysílalo podle nacistických předpisů, z rádia zněly léta neslyšené české písničky.

Hlasatel Zdeněk Mančal | Zdroj: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Povstalci si uvědomovali, jaký význam v dané chvíli vysílání má. Budovu radia střežili němečtí ozbrojenci. Po poledni se rozhořely první boje: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!" ozývalo se z éteru. A lidé přicházeli.

Rozhořely se tvrdé boje uvnitř budovy i v okolních ulicích. Německá jednotka v podvečer kapitulovala, ale povstalci vyhráno neměli. Hned druhého dne dopadla na budovu puma z německého letounu, která poničila budovu. Vysílání se podařilo provizorně obnovit z jiných míst, například z budovy Husova sboru na Vinohradech.

První rozhlasové vysílání v Československu probíhalo ‚načerno‘ ze stanu v Kbelích, slyšela ho jen hrstka lidí

Číst článek

Volání rozhlasu vyslyšel i osmnáctiletý František Suchý, který bydlel s rodinou ve Strašnicích. Dne 5. května odpoledne utíkal s tatínkem k budově rozhlasu.

Byli vyzbrojeni rakouským policejním revolverem a automatickou pistolí, zbraně celou válku ukrývali v kolumbáriu ve strašnickém krematoriu, kde Františkův táta zastával místo ředitele.

„Když jsme s těmi zbraněmi doběhli k rozhlasu, byla budova již dobitá. V Hrubešově ulici byl prostřelený plynový kandelábr a šlehal z něho plamen. U něj ležela žena, měla vyhrnutou modrou sukni,“ vyprávěl pro Paměť národa František Suchý.

Bylo mi jí strašně líto. Kapky deště jí na punčochy házely špínu. Říkal jsem si, to jsi netušila, když sis je ráno oblékala, že tady budeš takto ležet. Bylo mi jí hrozně líto, toto si živě pamatuji,“ dodal.

„Posedlost rozhlasem“ při přípravě zpráv ve farní kanceláři Husova sboru na Vinohradech během Pražského povstání | Foto: ÚAM CČSH | Zdroj: https://www.ccsh.cz

Komunisté obsadili rozhlas 

Československý rozhlas se těšil i díky své roli v květnovém povstání velké úctě. S poválečným vývojem se však rozhlas stal součástí politické propagandy. Komunisté obsazovali redaktorská místa.

Během únorových dní roku 1948 z éteru znělo zpravodajství, které šlo komunistům na ruku, rozhlas svým vysíláním de facto posvětil převzetí moci Komunistickou stranou Československa.

Bedřich Utitz | Foto: Post Bellum 3

Následně proběhly důkladné čistky – lidé spjatí s předúnorovou érou a demokratickými poměry museli rozhlas opustit, jako třeba známý hlasatel Zdeněk Mančal, symbol vysílání během Pražského povstání – anebo se přizpůsobit.

A tak jako všude jinde přicházeli mladí kádrově vyhovující, ale zcela nezkušení lidé, jako například sedmadvacetiletý Bedřich Utitz, válečný veterán od Tobruku a Dunkerque.

Na rozdíl od většiny vojáků ze západní fronty se Bedřich Utitz po válce stal nadšeným komunistou. „Mnichovská zrada západních zemí, těžká sociální situace, co jsem zažil před válkou, to všechno mě přesvědčilo, že jsem se stal komunistou,“ vysvětloval Utitz Paměti národa.

Měli lákavý program pro všechny, rovnost pro všechny, už nikdy žádné války, no tak proč by mladý člověk do takové strany nevstoupil?“ popsal pamětník.

Mladíkovi se otevřely nebývalé možnosti „Poznal jsem, co znamená komunistická strana. Když jsem řekl přátelům, že bych chtěl něco dělat, poslali mě na jedno ministerstvo, už nevím jaké, za vysokým funkcionářem a ten mi nabízel velmi atraktivní místa,“ popisuje Utitz, který si zvolil místo redaktora ČTK.

Neskrývané lži

Po roce 1948 přešel do tiskové agentury Telepress dodávající zahraniční zprávy do vysílání rozhlasu. Tady se prý už nic nezakrývalo, lhalo se ve velkém. Bedřich Geminder, vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ, rozhodoval, co se bude vysílat a co ne.

Před Českým rozhlasem si pamětníci i politici připomněli Pražské povstání. Uplynulo od něj 78 let

Číst článek

„Jednou mě o půlnoci Geminder povolal na ústřední výbor a dal mi zprávu, že ji mám ihned vysílat. Týkala se tajné schůzky britského, amerického a francouzského ministra zahraničí tam a tam a že jednali o tom a o tom,“ vzpomíná. 

Já jsem řekl, že to musí být omyl! Protože jsem věděl, že francouzský ministr zahraničí tam být nemohl, byl jinde. Geminder se na mě rozkřikl: ‚Ta zpráva je ověřená a pravdivá! Nemudrcuj, vem to a vysílej to!‘ Tak jsem se lekl, když na mě Geminder křičel a vysílal jsem ji,“ přiznává Utitz.

V roce 1952 komunistu Gemindera soudruzi obvinili z vlastizrady a vyzvědačství, 27. listopadu 1952 v rámci procesu se Slánským byl odsouzen k trestu smrti. Dne 3. prosince 1952 ho oběsili na Pankráci.

Bedřich Utitz, pocházející ze židovské rodiny, prožíval hrůzu, že si i pro něj přijde StB. Po srpnové okupaci 1968, se kterou nesouhlasil a veřejně ji odsoudil, byl z rozhlasu vyhozen. Záhy emigroval do tehdejšího západního Německa, kde pracoval v nakladatelství Index, které vydávalo exilovou literaturu.

Bedřich Utitz (uprostřed) v 60. letech | Foto: Post Bellum

‚Zlatá šedesátá‘

Po dusnu 50. let přinesla následující dekáda postupné uvolnění poměrů. Většina politických vězňů se dočkala propuštění, svobodný duch zavládl v divadlech, kinech a i v redakcích. „Zlatá šedesátá“ se stala pomyslnou zlatou érou i v historii Československého rozhlasu.

Zvláště redakce mezinárodního života patřila k průkopníkům změn – už se nečetly jenom předem schválené agenturní zprávy z ČTK či sovětského TASS jako dosud, ale práce se přiblížila novinářským standardům, tak jak je známe dnes.

Exministr obrany a Havlův kancléř Luboš Dobrovský na fotografii z roku 2011 | Zdroj: Profimedia

Luboš Dobrovský, Věra Heroldová-Šťovíčková a další se stali legendami rozhlasové žurnalistiky, ale také symboly statečnosti a vzdoru během let normalizace. Mnozí se zapojili do protiokupačního vysílání v srpnu 1968. Po srpnové okupaci byla redakce mezinárodního života rozehnána mezi prvními.

V roce 1949 nastoupila maturantka Věra Šťovíčková do rozhlasu na povinnou brigádu, pak nastálo: „Těsně předtím vyhodili řadu starších redaktorů. Odešla spousta lidí. A oni to řešili tak, že nahradili kvalitu kvantitou, takže místo jednoho kvalitního redaktora přijali tři blbečky,“ vypráví paní Heroldová-Šťovíčková pro Paměť národa.

Věra uměla jazyky, postupně se vypracovala na zahraniční zpravodajku. S profesním zráním přišlo i postupné vystřízlivění z mladických komunistických ideálů. Zpravodajské ostruhy sbírala hlavně v Africe.

Věra Šťovíčková - Heroldová | Foto: Marek Illiaš

V roce 1968 v době pražského jara se ale vrátila do pražské redakce, protože, jak říká, chtěla být u toho. Dne 20. srpna roku 1968 pozdě večer volal Věře Šťovíčkové tehdejší šéf armádního rozhlasu, plukovník Šeda: „Věro, právě jsem dostal telefonickou zprávu, že hranice překročily tanky. Já mu poděkovala, otočila se na podpatku a jela zpátky do rozhlasu.“

Věra se stala jedním z hlasů svobodného vysílání v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy rozhlasovou centrálu na Vinohradské obklíčily sovětské tanky. Po ovládnutí budovy okupanty hlásila z provizorního studia v tehdejším kině Skaut.

Trvalo to do 27. srpna, kdy se vrátili z Moskvy představitelé strany a státu. Přivezli ponižující podmínky okupace, ale redaktoři se mohli do budovy rozhlasu zase vrátit. „Potkala jsem pak na chodbě kolegyni, která byla před pražským jarem moje přítelkyně, ale pak jsme se ideově rozešly, ona zůstala věrnou soudružkou,“ vzpomínala Věra Šťovíčková

A ta mi říkala: ‚No to sis zavařila, z toho budeš mít velkou polízanici,‘“ dodala. Její bývalá kamarádka–soudružka měla pravdu, populární redaktorka skončila ve skladu kyseliny sírové. Později podepsala Chartu 77.

‚Zůstaňte u svých přijímačů‘

V noci z 20. na 21. srpna se začala psát jedna z nejtragičtějších kapitol našich dějin. Československo začaly obsazovat armády tzv. „bratských“ států. Pomyslnou kotvou pro zrazené Čechy a Slováky se tehdy stal Československý rozhlas. „Vážení posluchači, zůstaňte u svých přijímačů,“ vyzval po půl druhé ráno rozhlasový hlasatel Vladimír Fišer obyvatele Československa.

Hlasatel Vladimír Fišer, který 21. srpna 1968 oznámil rozhlasovým posluchačům, že je země okupována | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

Za normálních okolností by vysílání ve dvě hodiny skončilo. Ale v čase 1:55 poprvé do éteru zazněla šokující zpráva, že Československo obsazují armády zemí Varšavské smlouvy. Zatímco redaktoři, technici a další personál se snažili vysílat o skutečném dění, k budově rozhlasu se už nad ránem začali scházet lidé. Ale také sem nad ránem dorazily první sovětské tanky.

Podobně jako v roce 1945 se i tentokrát o rozhlas bojovalo, opět u rozhlasu umírali lidé. Přestože se okupanti i jejich domácí přisluhovači, jako byl například soudruh Karel Hoffmann, který nařídil vypnout vysílače, snažili rozhlasové vysílání umlčet, nikdy se jim to nepodařilo.

Nějaký čas fungovalo tehdejší vysílání rozhlasu po drátě, poté, co budovu rozhlasu ovládli okupanti, začalo se vysílat z jiných míst. „Společnost se o rozhlas opírala jako o nervovou soustavu, koordinující signály a spoje všech orgánů a údů společenského těla,“ napsali později aktéři tehdejších událostí Jiří Dienstbier a Karel Lánský v úvodu ke knize Rozhlas proti tankům.

Karel Kovařovic se synem Lukášem, plavčíkárna v Podolí, 1988 | Zdroj: Post Bellum

Karel Kovařovic se narodil 1950 v Praze. Věnoval se plavání a skokům do vody. Jako osmnáctiletý během sovětské okupace 21. srpna 1968 zažil boje u budovy Československého rozhlasu, kam se dostal jako dobrovolný zdravotník.

Večer z 20. na 21. srpna šel s kamarády z plavání. Cestou se bavili o tom, co bude dál: „Vlítnou sem, nebo nevlítnou? Ne, to by byla válka,“ usoudili. Ve čtyři hodiny ráno maminka Karla vzbudila, aby se podíval z okna. Na Pankráci poblíž jejich domu stály tanky.

Od brzkého rána s maminkou poslouchali rádio. Karel chtěl jít ven a vidět, co se děje. „Maminka mě krotila a říkala: ‚Ne! Tam se střílí, nikam nepůjdeš!‘“ vypráví Karel Kovařovic pro Paměť národa.

Šel zachránit umírajícího

Když z rádia uslyšel výzvu, aby se dostavili dárci krve, vyrazil i přes protesty maminky do Ruské ulice do transfúzní stanice: „Byla to zajímavá situace, protože tam byla na odběr krve fronta. To se málokdy zažije,“ vzpomíná. U rozhlasu chyběli záchranáři se základními zdravotnickými potřebami. Karel se přihlásil, že se k rozhlasu s obvazy vypraví.

Karel Kovařovic v roce 2020 | Zdroj: Post Bellum

V transfuzní stanici ho vybavili koženkovou brašnou, dostal pásku Červeného kříže na rukáv a autem byl přepraven na místo. „To se těžko pochopí, ale u rozhlasu probíhal regulérní boj. Střílelo se tam, stavěly se barikády. Byl jsem účasten toho, že se podařilo obyvatelům Prahy zapálit jeden ruský tank v boční uličce od Vinohradské třídy.“ vzpomíná.

Posádka tanku prchla, ale v té době, než se ten tank vzňal a hořel jenom motor, tak tam ještě zruční lidé vlezli a zahájili demontáž kulometu, který vynesli z toho hořícího tanku ven. Kde skončil, nevím,“ vysvětluje Karel, který byl u rozhlasu postřelen.

Rozhlasoví symfonici nahráli ke stému výročí speciální píseň. Tvoří ji známé znělky z vysílání

Číst článek

Přes Italskou ulici přebíhal prý asi dvacetiletý muž. „Ozvala se střelba a ten mladík byl zasažen do břicha. Okamžitě padl, zůstal ale při vědomí. Slyšel jsem toho chlapce, jak se loučil s rodinou, se svou dívkou,“ popisuje Karel Kovařovic, který se zvednutou rukou s páskou Červeného kříže utíkal ke zraněnému a pokusil se ho odtáhnout.

Mluvil na něj, uklidňoval ho. Ozvala se střelba a Karel ztratil vědomí, skácel se na zraněného chlapce. Probudil se až v nemocnici. Ošetřující lékař mu sdělil, že mu jedna kulka roztrhla rameno, druhá uvízla na lopatce, oba projektily byly odražené od země nebo domu.

Po měsících se zotavil. V lednu 1969 se účastnil pietního studentského pěšího pochodu z Příbrami až do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Po maturitě na střední průmyslové škole geologické nebyl přijat na vysokou školu. Později získal zaměstnání v bazénu Podolí jako plavčík, učitel a trenér plavání. 

Karel Kovařovic a jeho promoce na FTVS, Praha, 1990 | Zdroj: Post Bellum

Mikuláš Kroupa, Michal Šmíd Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme