Praha na Divokém západě. Čeští emigranti v Oklahomě uspěli, protože byli jiní, říká americký profesor

Čeští emigranti zakládají v Oklahomě svou Prahu | Zdroj: Prague Historical Museum

Koncem 19. století se zhruba 30 českých rodin sešlo na pláních Oklahomy, aby získaly půdu po indiánech. Z jejich snažení vznikla Praha, která oslavuje své české dědictví dodnes, a příběh imigrantů, jemuž americký profesor Philip Smith zasvětil kariéru.

Rozhovor Prague, Oklahoma Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Augustín Herman se v Novém světě uchytil. Za detailní mapu kolonie Maryland získal 20 000 akrů půdy a přesto, že žil na britském území, zachoval si cosi ze své domoviny. Své pozemky nazval „Bohemia Manor“ (České panství) a dvě řeky, které přes ně protékaly, Velká česká řeka a Malá česká řeka. Na jeho náhrobní kamen v roce 1692 napsali: Augustín Herman, Čech.

Příběhem prvního známého českého imigranta, který připlul v polovině 17. století do Spojených států, začíná Philip Smith svou novou knihu From Praha to Prague (Z Prahy do Prahy).

Historik Philip Smith | Zdroj: Osobní archiv Philipa Smitha

Americký historik zasvětlil léta své práce zkoumání života českých migrantů ve Spojených státech, a zejména své rodné Oklahomě. Češi podle něj totiž, stejně jako Augustín Herman, nabízí příklad komunity, která dokázala zapadnout, ale nevzdat se své osobitosti.

Jste Američan narozený v Oklahomě, jak vás napadlo psát o českých imigrantech? Byli mezi vašimi předky nějací?
Co mi je známo, nemám žádné české předky a tedy ani kapku české krve. Jsem typický americký mix z množství rozličných národností - nejvíce zřejmě z irské a německé.

V mládí jsem se ale rozhodl sloužit v armádě a po zkouškách mě poslali do jazykové školy v Kalifornii, kde mi přidělili češtinu. Třináct měsíců jsem tam studoval český jazyk, historii a kulturu s českými instruktory. A tam také začala moje náklonost nejen k češtině, ale ke všemu českému.

Po vojně jsem šel na univerzitu studovat historii. Jelikož jsem se chtěl dál zabývat Čechy, zaměřil jsem se na migraci, asimilaci, identitu a dělal jsem svou diplomovou i dizertační práci o českých migrantech.

Co podle vašich zjištění Čechy do Ameriky táhlo?
Zpočátku, stejně jako u mnoha jiných migrantů, byla důležitá náboženská svoboda. Obvykle to byli protestanti, kteří utíkali před katolíky, ale ne vždy. To se změnilo během 70. a 80. let 19. století a první světové války, kdy se do popředí dostaly ekonomické důvody. Nerad používám klišé, ale mnoho z nich hledalo svůj americký sen, Češi zejména půdu. Na rozdíl od Slováků nebo Poláků nezůstávali v New Yorku, Filadelfii nebo Pittsburghu, aby pracovali v dolech, ale pokračovali dál na západ, aby hledali půdu.

Nechápejte mě špatně, Češi byli i ve městech – Chicago bylo centrem Čechů v Americe. Spousta z nich ale pokračovala na místa jako Wisconsin, Severní a Jižní Dakota, Nebraska nebo Kansas.

Do Oklahomy původně přijeli kvůli soutěži o půdu (tzv. land runs, soutěže, ve kterých se volná půda přidělovala tomu, kdo na ni dojel první, pozn. red.). Rozdělování levných pozemků v indiánských rezervacích přilákalo tisíce a tisíce lidí – a mezi nimi i Čechy.

To je velice odlišuje od jiných slovanských migrantů, kteří se soustřeďovali ve městech. V Oklahomě jsem našel jen velmi málo Poláků, Slováku, Rusů nebo Ukrajinců.

Jak je vlastně napadlo založit si v Oklahomě svou vlastní Prahu?
Před soutěží o půdu v září 1891 se v Oklahoma City shromáždilo asi 30 různých rodin českých imigrantů. Jejich členové se seznámili se a řekli si, že by mohli zkusit usadit se vedle sebe. Když tedy zazněl výstřel a oni ujížděli k pozemkům, pokoušeli se zůstat spolu a založili si malou osadu pojmenovanou podle pošty na pozemku jednoho z nich Barta Post Office.  

Až v roce 1902 přijela železnice a koupila část Bartových pozemků, aby zde založila stanici na doplňování uhlí. Železnice kolem ní založila městečko a začala prodávat pozemky. Josefíně Bartové dovolili dát městečku jméno a ona si vybrala svou rodnou Prahu. Frank Valasek, další z českých migrantů, ji ale přesvědčil, aby to změnila na Prague.

Kromě Čechů si ale pozemky ve vznikajícím městečku koupili i Němci nebo Američané. Zhruba do roka tvořili Češi už zhruba jen 30 procent populace a příchozí změnili výslovnost jména města na „Prejg“. Tak se vyslovuje dodneška, i když se píše stejně jako česká Praha.

Ve své knize píšete, že čeští migranti, kteří přijeli do Ameriky v 17. století, se přidali k Němcům a rychle ztratili svůj jazyk i identitu. Čechům v Oklahomě se to nestalo, proč?
Identitu si dokázali udržet díky spolkům. Dva největší byly Bohemian Hall (Český dům, pozn. red.), který dodnes existuje. Má 300 členů a setkání každý měsíc. Dalším spolkem byl Sokol, který zde existoval až do pozdních 70. let. Oba spolky byly velice důležité v udržování české kultury.

Jak se Čechům povedlo sžít se s tolika národnostmi v malém městě?
Řečeno jednoduše: velice dobře. Hodně to souvisí s tím, že Prague bylo městečko na hranici indiánského území, které vzniklo předtím, než v roce 1907 vůbec vznikla Oklahoma. Téměř šest let zde tak stálo město z Divokého západu. Na rozdíl od jen pár kilometrů vzdáleného indiánského teritoria zde byl povolen alkohol, a zdejším „saloonům“ se proto velice dařilo. Základem úspěchu ale bylo to, že byli akceptováni, a myslím tím jakékoli imigranty, na které se ve městech hledělo shora. Aby hraniční město přežilo, všichni museli pracovat společně.  

A Češi se na životě města opravdu podíleli. Otevírali podniky - jedním z nejúspěšnějších byl Bartův hotel. Také Frank Vlasak otevřel obchod a stal se jedním z nejvýznamnějších lidí ve městě. Byl ve školní radě i radě banky, která patřila Američanům. Zatímco jinde to nebylo tak rozšířené, Čechy v tisícovém městečku brali.

Ve své knize poukazuje na to, že za úspěchem Čechů stála i jejich schopnost držet při sobě a pomoct si navzájem. Nebylo tohle ale při osídlovaní nových teritorií typické?
Bylo to naopak zcela odlišné od rodilých Američanů, kteří se starali o svou rodinu a u ní to také končilo. Češi si uvědomovali, že jsou jiní, „outsideři“, to je semklo a jejich spolky jim daly kolektivní představu o tom, kým jsou. Samozřejmě se starali o sebe, ale také se zapojovali do kulturního a ekonomického života. Každý týden měli nějakou slavnost, milovali tanec, recitovali a dělali vše možné, co je udržovalo pohromadě.

Povedlo se jim udržet si češtinu? Mluví dnes ještě v Prague někdo česky?
Pár jich zůstalo. Před tím, než se Oklahoma stala státem, měli dokonce svou školu, ve které se vyučovalo v češtině. Když ale vznikla Oklahoma, začali své děti posílat do státních škol. I tam ale bylo několik učitelů z české imigrantské komunity - jako například George Sadlo, který vedl školní sbor. Češtinu učili jednou týdně v Sokolu, ale s jeho rozpadem v 70. letech skončilo i to. Dnes ve městě mluví česky pár starších lidí, není jich ale mnoho. Nyní je to spíš o hrdosti na to, kdo jsou a jaké dědictví si nesou.

Jak dnes vůbec vypadá oklahomská Prague?
Má zhruba 1600 obyvatel, přibližně 20 až 25 procent z nich se hlásí k českým kořenům. Je to malé město s hlavní ulicí a několika dalšími kolem – některé z nich mají jména jako Barta Avenue, Sekera Avenue nebo Babek street. Místní katolický kostel je kostel svatého Václava a pořád mají svůj český dům. Změnila se zejména jedna věc – do druhé světové války se zde pěstovala bavlna, dnes jsou zde hlavně ranče. Řadu z nich vlastní lidé s českým původem.

Projevuje se česká minulost ve městě kromě názvu ulic ještě nějak?
Mají velké městské muzeum a zhruba třetina z něj je věnována českým kořenům města. A každou první květnovou sobotu mají také Kolache festival. Je to celodenní slavnost, na které si volí svou českou královnu a českou princeznu. Aby se dívka mohla ucházet o titul, musí mít český původ a zarecitovat krátkou báseň v češtině. Je to velká událost. Mnoho lidí si navleče kroje, tančí besedu… Prostě velká slavnost. Milují také jídlo a mají svou pekárnu pojmenovanou Kolache na hlavní ulici.

Svou knihu jsem představoval právě v Prague a zaujalo mě, kolik místních navštívilo Prahu v Česku. Jenom za posledních pět šest let jich byla spousta. Byli velice hrdí, že mohli navštívit vlast svých předků. Narodili se v Americe, chodili do amerických škol, většina z nich ani nemluví česky, ale bylo to pro ně cosi jako pouť. A to je něco, co jsem chtěl (v knize) zdůraznit, jak hrdí jsou na to, kým jsou.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme