Děti se mě ptají, kdo nám v Osvětimi pral ložní prádlo, říká pamětnice o vyprávění dětem
Už čtyři roky připravují lidé ze sdružení Památník Šoa rozsáhlou expozici o holokaustu na pražském nádraží Bubny. Právě z tohoto místo odjížděly transporty Židů do Lodže a do Terezína. Vznik památníku není snadný úkol, protože učit o holokaustu mladé generace je čím dál těžší.
Velmi dobře to ví devadesátiletá Anna Hyndráková, pražská Židovka, která přežila Osvětim, kam se dostala jako dítě. Ve školách už o svých zážitcích ale příliš vyprávět nechce.
Vyprávět o holokaustu dětem bývá těžké, říká pamětnice. Více si poslechněte v reportáži Ľubomíra Smatany.
„Tuhle jsme si s kamarádkami říkaly, jaké komické dotazy při tom dostáváme. A soutěž vyhrál dotaz, jak vlastně skončila druhá světová válka. Nebo se děti ptají po dvou hodinách vyprávění, které nám jde na nervy a které v nás vzbuzuje obrazy, které bychom raději zapomněly, tak se s velkým zájmem zeptají, jestli jsme viděly živého Hitlera, kdo nám v Osvětimi pral ložní prádlo a jestli nám dali narkózu, když nám tetovali čísla,“ řekla Radiožurnálu Hyndráková.
Hyndráková připouští, že je to pro děti nepochopitelné, ale i tak je to pro ni deprimující. Na stole v jejím pražském bytě hoří dvě svíčky. Za rodiče. „Mně ani ostatním není lhostejné, když se mám pořád vracet k tomu, jak mi vyvraždili rodinu. Ale kdybych chtěla za každého příbuzného zapálit svíčku, tak by jich bylo dvaasedmdesát. Můj tatínek byl z deseti dětí, maminka z osmi. Všichni měli děti,“ popsala Hyndráková.
Osobní svědectví je ale to nejdůležitější, říká učitel dějepisu z Kepplerova gymnázia v Praze Petr Zemánek. Ten vzal děti s pamětníky přímo do Osvětimi. A pamětníky zve i do školy.
Paradoxní památník holokaustu v Ottawě. Na plaketě zapomněli zmínit Židy
Číst článek
„Teď ve škole jsme měli paní (Věru) Sosnerovou, která 20 let byla v gulagu. Měla dvouhodinové povídání, prakticky to bylo s veškerými emocemi. Děti to najednou pohltí. Ona řekne: 'Nám chleba podivně smrděl. Pak jsme se dozvěděli, že v gulagu neměli olej, tak tam dávali motorový olej.' Dokud jde chodit s pamětníky, je to jediné řešení,“ vysvětlil Zemánek.
Památník ticha na nádraží Bubny připravuje dokumentarista Pavel Štyngl. Kromě osobního svědectví podle něj potřeba oslovit mladou generaci současnými tématy. „Věci jako selekce, pohledy, kdo je kvalitnější a kdo méně kvalitní, to je pořád. Kdo se zrovna hodí do trendu doby, nebo kdo třeba nemá nárok na něco,“ řekl Štyngl.
Památník ticha v pražských Bubnech zatím jen vzniká, ale v pondělí 16. října se tam koná další happening, kam přijdou pamětníci holokaustu a večer se chystá společné bubnování.
