Viděl vraždy žen a dětí, bojoval se Slánským. Nakonec volyňský veterán druhé světové zemřel na covid

Volyňský Čech, vyučený krejčí, vycvičený výsadkář, šestadevadesátiletý Václav Pirožek měl za sebou neuvěřitelné bitvy za 2. světové války na východní frontě na Dukle a v Nízkých Tatrách. Před dvěma lety bez většího povšimnutí veřejnosti nečekaně zemřel ve znojemské nemocnici na covid. Jeho zdrcený vnuk nám napsal mail, že za smrt může neschopnost vlády.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Václav Pirožek, dobové foto

Václav Pirožek, dobové foto | Zdroj: Post Bellum

Padesátiletý Vlastimil, vnuk Václava Pirožka, v mailu popsal, jak jeho dědeček, válečný veterán, zemřel.

Přehrát

00:00 / 00:00

Válečník Pirožek míval noční můry, viděl vraždu žen a dětí. Poslední veteráni z 2. světové války umírají na covid

„Děda se nechal v prosinci 2020 odvézt kvůli bolestem břicha na kontrolu do znojemské nemocnice. Po pár dnech, kdy už byl v pořádku, měl odjet domů. Díky vládě, která naprosto nezvládla kontrolu na covid v nemocnicích a domovech důchodců, se můj děda v nemocnici virem nakazil a krátce nato v nemocnici naprosto zbytečně zemřel. Zabila jej neschopnost vlády Andreje Babiše zavést včasné kontroly v nemocnicích!,“ napsal Vlastimil, vnuk válečného veterána Václava Pirožka redaktorům Paměti národa.

Každý čtvrtý z vesnice šel do války

Václav Pirožek se narodil 17. července 1924 v obci Butky Hubinské na Volyni nedaleko městečka Luck. Dnes se obec nazývá ukrajinsky Senkevičivka. Před válkou tu žilo 137 českých, osm ukrajinských, sedm polských a dvě židovské rodiny, celkem 680 lidí ve 170 statcích a chalupách.

V obci udržovali hasičský i pěvecký sbor a divadelní ochotnický soubor. Dvě třetiny obyvatel se hlásily ke katolické církvi. Obec byla plná dětí, 50 jich navštěvovalo českou a ukrajinskou školu.

Před 130 lety připlul Antonín Dvořák do Ameriky. ‚Vítají mne jako největšího skladatele světa,‘ psal

Číst článek

Většina obyvatel hospodařila na pětihektarových pozemcích. Obyvatelé se živili tím, co sami vypěstovali. V obci žilo jen pár živnostníků – krejčí, švec, hostinský, tři obchodníci ve třech obchodech se smíšeným zbožím. Obyvatelé pěstovali nejvíce cukrovou řepu a ovoce asi na 50 hektarech. To vše vyčteme z úředního dotazníku, který zpřístupnil unikátní web volynaci.cz.

Václav Pirožek se vyučil krejčím. Volyňáci mezi sebou udržovali češtinu a národní povědomí. Proto, když v březnu 1944 přišla do kraje československá armáda, obyvatelé z Butky Hubinské doručili armádě 18 kusů hovězího dobytka, 14 kilogramů sušeného ovoce, 78 kilogramů máku, 24 kilogramů slaniny a 17 slepic a navíc do ní narukovalo z vesnice přesně 138 branců.

Dvacetiletý krejčí Václav Pirožek se přihlásil u odvodní komise v Lucku dne 28. března 1944. Po třech měsících výcviku šel na frontu do Karpatsko-dukelského průsmyku.

Dodejme, co uvádí úřední poválečný dotazník: z obce ve válce zahynulo 42 osob, z toho 10 během náletu. Po válce ve vesnici žilo 60 válečných invalidů, kteří se v roce 1947 přestěhovali do Československa.

První nasazení do bojů na východní frontě zažil Pirožek na Dukle, kterou heslovitě popisuje. 

„Kopcovitý terén. Všechno zaminované. Němci měli spojovací zákopy. Když ustoupili, šli do druhého zákopu, pak do třetího. Postupovali jsme volným zaminovaným terénem u obce Besko, velel kapitán Pivoluska. Během dvou dnů tam padlo 150 našich příslušníků,“ popisuje Pirožek, kterého velitelé vybrali jako fyzicky nadprůměrného pro speciální výsadkářský výcvik a zařadili ho do 2. paradesantní brigády čítající necelé tři tisíce mužů, převážně Slováků.

Neubránili letiště a povstání padlo

Když 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, podařilo se letecky vyslat na dočasně osvobozené polní letiště Tri Duby u Banské Bystrice zhruba polovinu vojáků z parabrigády. Octli se ale v pasti. Řada letadel na letišti kvůli mlze havarovala. Vojáci neměli dostatečné množství munice a dalších zásob.

Napětí mezi Polskem a Německem stoupá. Důvodem jsou předvolební kampaň i válečné reparace

Číst článek

Letiště se nepodařilo ubránit: „25. října přišla německá ofenziva a my jsme se museli stáhnout až za letiště. Drželi jsme jej 24 hodin, než se ho Němci díky velké přesile zmocnili. Předtím se nám ještě podařilo zničit poškozená letadla, aby jim nezůstala žádná kořist, a stačili jsme odvézt všechny raněné,“ vypráví Pirožek, který s jednotkou ustoupil až k Banské Bystrici, centru povstání.

Neustálá německá palba způsobovala brigádě těžké ztráty. Ze spojovací roty, ke které náležel Václav Pirožek, zbyli pouze tři vojáci. Pomoc Slovákům od spojenců ze Západu i z SSSR vázla a Slovenské národní povstání se rozpadalo.

Asi 20 tisíc mužů bylo Němci zajato a uvězněno v lágrech, z toho asi dvěma tisícům se podařilo uprchnout do hor k partyzánům, 15 tisíc povstalců se rozuteklo většinou do svých domovů. Necelých 500 zbídačených vojáků z 2. paradesantní brigády po mnoha přestřelkách s lépe vyzbrojenými Němci ustoupilo do Nízkých Tater na Staré hory a Donovaly.

„Padám za vlast!“ zvolal zraněný kamarád a zastřelil se

Václav Pirožek, zařazený do průzkumné roty, zažil těžké bitvy ve slovenských horách za deště, v blátě, ve sněhu, na smrt vysílený ve strmých kopcích. Vzpomíná na přátele, kteří tam zahynuli:

„Rotmistr Rusin, v Karpatech velitel minometného oddílu, vždycky, když jsem šel na průzkum, tak říkal: ‚Pět ran, hoši, za vlast, pal!‘ Tak ten tady na Slovensku ležel vedle mě. Najednou koukám, že je raněný do nohy. Nesli jsme ho. On najednou vytáhnul pistoli a zvolal: ‚Hoši, já padám za vlast!‘ A zastřelil se. Nám nic jiného nezbývalo, pokračovali jsme v bitvě, byli jsme pod palbou,“ popisuje šílené okamžiky v jedné z mnoha přestřelek s Němci v Nízkých Tatrách Václav Pirožek.

Ty prý trvaly třeba jen 15 minut a vojáci se dál stahovali do hor. V listopadu 1944 kdesi v horách snědli posledního koně, pak museli další jídlo žebrat od vesničanů a ustupovat do kopců.

Smrt vyčerpáním

Posledních asi 300 vojáků spolu s přítomným komunistickým poslancem Janem Švermou a jeho stranickým kolegou Rudolfem Slánským se pak vydali na přechod přes jeden z nejvyšších hřebenů Nízkých Tater, přes Chabenec. Tady Šverma zahynul.

Patřili k nejaktivnějším členům odboje. Manžele Sonnevendovi nově připomíná pamětní deska v Praze

Číst článek

Říká se, že ho Slánský nechal ležet ve sněhu a nepomohl mu, podle Pirožka to tak nebylo:

„Byl jsem asi tak pět metrů od Švermy, díval se do mapy s velitelem Asmolovem. Šverma byl v civilu, měl na sobě jen lehký vojenský kabát. Začal křičet agóň (rusky oheň), třepala s ním zimnice. Velitel brigády Přikryl vydal rozkaz, aby ho stáhli dolů do Lomnické doliny, tam byl ráno mrtvý,“ vypráví Pirožek.

Po strastiplném pochodu závějemi přes hřeben Nízkých Tater na severním úpatí velitel Přikryl rozhodl o rozpuštění brigády. Podle pamětníků řekl něco ve smyslu – zachraňte se, jak můžete, každý se postarejte o sebe, jak uznáte za vhodné, už nelze takto společně válčit. Vojáci se rozešli.

Pirožek se přidal k devatenáctičlenné skupině, která se v horách připojila ke slovenským partyzánům. Do konce války prováděli přepady německých jednotek. Václav Pirožek byl při jedné akci zraněn střepinou do nohy, za deset dní, které strávil v polní ošetřovně v jakési pastevecké kolibě, se hlásil k další službě.

Nelidské zacházení se zajatci

Jeden z úkolů na úplném konci války se mu vryl do paměti. Vedl německé zajatce do tábora. Nechtěl o tom s redaktorkou Paměti národa příliš dopodrobna mluvit. Z výpovědí mnoha dalších pamětníků východní fronty víme, že zajaté vojáky wehrmachtu podrobovali velmi tvrdým výslechům, různě je tloukli, partyzáni je většinou popravovali.

„Němci, když už byli v koncích, se vzdávali. Vedl jsem dva zajaté německé vojáky. Řekl jsem pak veliteli, že to bylo poprvé a naposledy. Možná že si za to mohli sami, možná ne. Ale můžu říci, že se s nimi zacházelo nelidsky,“ konstatuje Pirožek, který v závěru svého vyprávění vysvětluje, kde se v něm zrodila nenávist k Němcům.

Popisuje děsivou událost, kterou zažil ještě na Volyni, když mu byl osmnáct let. Stal se svědkem hromadné vraždy žen a dětí, které prosily o smilování.

Slyšel děti, jak prosí o život, z nacistické vraždy měl noční můry 

Spolu s kamarádem Antonínem Sitařem se museli ukrývat v polích, aby se zachránili odvodům na nucené práce. Jednou to ale nevyšlo a práci pro nacisty se nevyhnul. Václav Pirožek vypráví, co se stalo u nich ve vesnici v roce 1942.

„Když jsem byl osmnáctiletý chlapec po vyučení, Němci nás obklíčili, celkem čtyři vesnice. Starosta přišel za otcem a přikázal mu: ,Vem si rýč a půjdeš s námi.‘ Otec se obával, že se nevrátí. Měl jsem pět sourozenců a děcka ještě nebyla zajištěná. Tak říkal: ,Vašku, půjdeš ty!‘ Tak jsem vzal rýč a šel.

Nemáme důkazy, že by Zápotocký týral spoluvězně v koncentračním táboře, připomíná historik Stehlík

Číst článek

Sraz jsme měli asi 200 metrů za vesnicí, tam na nás čekala dvě auta. My jsme nasedli a odvezla nás do dva kilometry vzdáleného Klapšova lesa. Tam nás vyložili a měli jsme kopat šachtu – 20 metrů dlouhou, osm metrů širokou a dva metry hlubokou. Ještě jsme nebyli úplně hotovi, když přijely dva německé džípy. Vystoupili důstojníci, nalili se rumem. Jeden z esesáků přišel k nám a křičel: ,Schnell! Schnell!!!‘ Chvatně jsme dorovnávali jámu a oni už do ní hnali lidi. Rodiny se držely za ruce. My byli ještě v jámě a oni už je stříleli. Každý si musel kleknout ke zdi a dostal ránu do týlu. První auto jsme vydrželi, při druhém nás zahnali o deset metrů dál. Slyšeli jsme, jak ti lidé naříkali. To byli Židé z lágru.

Pořádek zajišťovala ukrajinská policie. Můj strýc jim vařil, a protože se s nimi znal, vyprosil na nich, abychom mohli odejít dál a nemuseli to slyšet. Dali nám hlídku a s ní jsme mohli poodejít o dvě stě tři sta metrů mezi stohy slámy. A tam jsme čekali do čtyř hodin odpoledne. Mezitím postříleli na 700 lidí. Pak nás nahnali zahrnovat. Ty, které zastřelili při útěku do nedalekého lesa, jsme museli posbírat, přidat nahoru na hromadu mrtvol a také zahrnout. Byla to hrůza, 700 lidí! Bylo mi osmnáct roků. Matka říkala, že jsem od té doby v noci pořád křičíval ze spaní.“

Václav Pirožek náhle zemřel v roce 2020 v nemocnici na covid.

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme