Edvard Beneš v prezidentském křesle zažil konec první republiky, exil i úsvit komunistické totality
V roce 1935 převzal prezidentský úřad Edvard Beneš, dlouholetý spolupracovník Tomáše Garrigua Masaryka. Po přijetí Mnichovské dohody odstoupil a na Pražském hradě ho vystřídal Emil Hácha. Beneš se jako exilový prezident po vítězství ve druhé světové válce nad Německem na Hrad triumfálně vrátil. Ovšem ne na dlouho…
„Patnáct let se vědělo, že Masaryk si přeje Beneše jako svého nástupce. Dokonce věková hranice pro volitelnost prezidenta stanovená v ústavě se kvůli Benešově mládí snižovala,“ říká Radiožurnálu historička Jana Čechurová z Ústavu českých dějin FFUK.
„Ale vždy, když mělo dojít k nové volbě, politická konstelace nebyla taková, aby Beneš prošel hladce. Vyšlo to až v roce 1935 poté, co Masaryk ze zdravotních důvodů rezignoval.“
Exilový prezident
Zlaté časy první republiky končily a z hlediště Osvobozeného divadla se stále častěji ozýval mrazivý smích. Hitlerovské Německo sbíralo síly na pokus o ovládnutí Evropy. Po přijetí Mnichovské dohody Beneš abdikoval a odešel do exilu, kde usiloval o poválečné obnovení republiky.
„Bez armády zde a bez odporu doma národ by zůstal v okovech a vy byste se nevrátili. To je náš úkol – bojovat a vrátit se vítězně domů! Československé republice nazdar!“ zní odhodlaný Benešův hlas ze záznamu, který BBC pořídila při setkání exilového prezidenta s československými vojáky v Anglii.
Hrdina, nebo zbabělec?
„Bez Beneše by Československo zcela jistě po druhé světové válce nebylo obnoveno tak, jak nakonec bylo,“ říká Jana Čechurová. Z londýnského exilu se Beneš vrátil jako hrdina.
„Bylo mi tehdy devět let, naparádili mě do růžových šatiček pro družičky a sledovala jsem, jak prezident Beneš jede v otevřeném autě, rozhlíží se na všechny strany a mává,“ vzpomíná jedna z pamětnic.
Ne všichni ale jeho působení v době války hodnotí kladně. Podle dalšího z pamětníků tím Beneš vlastně opustil národ. „Ale jinak to byl dobrý prezident,“ připouští. Jako na moudrého a mezi lidmi oblíbeného vzpomíná na prezidenta Beneše většina pamětníků 30. a 40. let.
Ve vleku dějin
Podruhé stanul Beneš tváří v tvář totalitě jen necelé tři roky po svém návratu do vlasti – v únoru 1948. Podle historičky Jany Čechurové se domníval, že vývoj nezastaví, ani kdyby udělal nějaké odbojné gesto.
Edvard Beneš vynikal pracovitostí a rozhledem v zahraniční politice. „Vědomí, že malá země je vždycky závislá na mezinárodní konstelaci, ho někdy vedlo až k přezíravému postoji vůči domácím politikům,“ myslí si historička. „Potom se nelze divit, že byl pro domácí politiky těžko akceptovatelný.“
Po převzetí moci komunistickou stranou Beneš odmítl podepsat komunistickou ústavu a začátku června 1948 ze zdravotních důvodů rezignoval. Zemřel necelé tři měsíce na to.
