‚Můžete poděkovat domovnici‘. Francie si připomíná 80 let od nejrozsáhlejšího zatýkání Židů za války

Francie si připomíná přesně 80 let od nejrozsáhlejšího zatýkání Židů za druhé světové války. Od 16. do 17. července 1942 bylo v Paříži a na předměstí hlavního města zatčených přes 13 tisíc Židů. Na zátahu se podílely tisícovky francouzských policistů a četníků, kteří Židy odváděli na bývalý Zimní velodrom v Paříži nedaleko Eiffelovy věže. Odtamtud je pak dál převáželi do vyhlazovacích táborů.

Paříž Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Přeživší zatýkání Židů v červenci 1942 Rachel Jedinaková

Přeživší zatýkání Židů v červenci 1942 Rachel Jedinaková | Foto: Martin Balucha | Zdroj: Český rozhlas

Zátah přežila 88letá Rachel Jedinaková. „Když jsem se narodila, Hitler byl už rok u moci. Na ulici jsem si hrávala s dětmi různých národností. Měla jsem kamaráda, který se jmenoval ‚Manu‘. Jeho rodiče utekli z Frankistického Španělska. Pamatuji si taky na jednoho Itala, který zase s rodinou utekl před Mussolinim. Všichni jsme si společně hráli,“ vzpomíná Rachel.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si reportáž s přeživší masového zatýkání židů v červenci 1942 Rachel Jedinakovou

„Některé děti na mě ale pokřikovali ‚špinavá Židovko‘. Proto jsem se s nimi už v pěti letech prala. Po deseti minutách jsme si spolu zase hráli. Ty děti prostě opakovaly to, co slyšely doma nebo v rádiu. Byl to lidový, ale ještě ne státní antisemitismus,“ říká.

Rachel Jedinaková se narodila jako Psankeiwiczová polským Židům v Paříži. Její rodiče se do Francie přistěhovali koncem 20. let. Vzpomíná na ně s láskou. S otcem si prý zpívali v polštině, ruštině i v jidiš.

„Tuhle píseň složili muzikanti ve dvou francouzských detenčních táborech před tím, než je poslali do vyhlazovacích táborů. Zpívám ji každý rok na památku obětí,“ uvádí Rachel.

Vyrůstala ve čtvrti Ménilmontant na východě Paříže. Židovskou hvězdu začala nosit v červnu roku 1942. Francouzští policisté podle ní nejdřív zatýkali Židy z Polska, Československa, Ruska a pak i ostatní národnosti.

To ona vás nahlásila

Její otec dostal zelený zatýkací lístek v květnu roku 1941. Nejdřív ho odvezli do tábora Beaune-la-Rolande na jihu Paříže, kde zůstal 13 měsíců. Nakonec skončil v koncentračním táboře v Osvětimi, kde zemřel. Podle Ráchel tato deportace  - převážně mužů – připravila další zatýkání žen a dětí v červenci 1942.

Vepřín v Letech se začne bourat 22. července. Nahradí jej památník romského holokaustu

Číst článek

„Teprve svítalo, když jsme zaslechli rány na dveře a hlasy „Tady policie, otevřete!“ Babička jim otevřela a oni ji řekli, abychom se rychle oblékli, že půjdeme za matkou. Babička s nimi chtěla vyjednávat, ale prudce ji odstrčili. Když jsme sešli schody, tak nám jeden z policistů řekl, že můžeme poděkovat domovnici. To ona nás se sestrou nahlásila,“ vzpomíná Rachel.

Policisté pak odvedli ji, její matku a starší sestru Louise do jednoho z detenčních center, odkud pak lidi převáželi na Zimní velodrom nedaleko Eiffelovy věže a potom dál do vyhlazovacích táborů.

„Policisté křičeli a pískali. Byla to skutečně hrozná situace. Nechtěla jsem se mámy pustit. Křičela jsem. Tehdy udělala něco, o čem jsem dřív nemohla mluvit, aniž bych nebrečela. Dala mi prudkou facku. Až později jsem pochopila, že mi tak zachránila život,“ říká Rachel.

Čekání na odpovědnost

,Na principu kolektivní viny je fatální to, že to odnesou nevinní.‘ Poválečný odsun Němců očima dětí

Číst článek

To bylo naposledy, co viděla svou matku, která stejně jako její otec zemřela v Osvětimi. Se starší sestrou Louise utekly k prarodičům, později žila v dětských domovech, u řádových sester i v katolických rodinách. Schovávala se až do konce války. Celkem přišla o 17 členů rodiny. Ani po válce ale nemohla o všem otevřeně mluvit.

„Mluvilo se jenom o odboji, třeba o prezidentu De Gaullovi. Francie nebyla hrdá na to, co udělala. My přeživší jsme překáželi. Čekali jsme 50 let, až do roku 1995, kdy prezident Jacques Chirac přiznal odpovědnost Vichistického režimu  - Pétaina a Lavala  Byla jsem tehdy u toho a stejně jako další ženy jsem brečela,“ popisuje žena.

I proto Rachel čekala až do roku 2018, než své vzpomínky sepsala do knihy s názvem „Byli jsme jenom děti“. Díky ní i jejímu sdružení Tlemcen se už podařilo do parků i škol rozmístit stovky pamětních desek, které připomínají deportace dětí za druhé světové války.

Martin Balucha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme