Totalitě se postavili jako advokáti. Váhala obhajoval generála Píku, Hulík bojoval za disidenty
Za Heliodora Píku bojoval ze všech sil. Proti vykonstruovaným obviněním ale neměl obhájce Rastislav Váhala šanci. Klientovi před popravou slíbil, že očistí jeho jméno. A to taky splnil, když se zasloužil o jeho rehabilitaci. V 70. letech pro změnu proti režimu bojoval advokát Milan Hulík, jenž hájil české disidenty. Rostislava Váhalu a Milana Hulíka představujeme v rámci projektu Advokáti proti totalitě, který připravila Česká advokátní komora.
S pistolí v ruce utekl v lednu 1945 z vilky na Spořilově poslední velitel protinacistické odbojové organizace Avala - Modrý kruh Rastislav Váhala gestapu. O pár měsíců později byl jedním z velitelů během Pražského povstání.
Po válce získal ocenění za odbojovou činnost a pokračoval v advokacii. Hájil především pronásledované odbojáře nebo radil rodinám svých spolupracovníků v odboji a ilegalitě. Jeho životní kauzou se stal proces s generálem Heliodorem Píkou.
„Jsem šťasten, že jménem celé československé armády vás mohu přivítat na půdě Československa. Zdravíme ve vás představitele slovanského hrdinství,“ vítal ještě v roce 1946 Heliodor Píka maršála Josipa Tita, pozdějšího jugoslávského prezidenta, jak se dochovalo v archivu Českého rozhlasu.
Nedlouho po komunistickém únorovém puči v roce 1948 ale Píku zatkla Státní bezpečnost. Jeho obhajobu přijal právě JUDr. Rastislav Váhala.
Do domu hrdiny odboje následně vtrhli dva muži, vzpomíná Váhalova dcera Lea Rathausová. „Bylo to v době, kdy jsem byla zrovna sama doma. Prohledávali to shora dolů, sypali na mě řadu otázek. Otec se dlouho nevracel a přišel někdy až po půlnoci domů. Tenkrát mi vysvětlil, že hledali materiály toho procesu s generálem Píkou, že byl v Bartolomějské, a tak jsem se dozvěděla trochu podrobněji, co se vlastně děje,“ vypráví Radiožurnálu.
Umírající obhajoba
Ve vykonstruovaném procesu Píku obvinili ze špionáže a vlastizrady. Váhala po letech vzpomínal, jak slabá a bez důkazů obžaloba byla. Soud ale zamítal všechny návrhy obhajoby, aby co nejrychleji splnil stranický úkol a vynesl předem odsouhlasený rozsudek.
„Snažili jsme se co nejusilovněji zadržet strašlivé ‚kladivo na čarodějnice‘ určené k usmrcení Píky v obhajovacích řečech a ve zmateční stížnosti. Byly to poslední labutí písně umírající svobodné obhajoby,“ popsal v pamětech Váhala.
Před 40 lety skončil proces proti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Mezi odsouzenými byli Uhl i Havel
Číst článek
Rozsudek jménem republiky zněl „trest smrti provazem“. Váhala směl společně s generálovým synem Milanem zůstat noc před popravou v cele. Píka oba požádal, aby očistili jeho jméno, až k tomu bude vhodná doba. Nedlouho po tragickém konci procesu Váhala navždy ukončil advokátní činnost a živil se manuálně, například jako sklobetonář.
Na svůj slib ale nikdy nezapomněl. Příležitost se mu naskytla při krátkém uvolnění poměrů v Československu v roce 1968. „Dnešní svědecké výpovědi objasnily z části činnost generála Píky, potvrdily jeho čestné jednání a rozhodně vyloučily tvrzení o sabotážní činnosti generála Píky. Z výpovědí svědků je patrný i dřívější fyzický nátlak na vyslýchané a nehodnověrnost protokolů z roku 1949,“ informoval před 51 lety Československý rozhlas. Vojenský soud dospěl k závěru, že pro vznesená obvinění neexistuje důkaz. Váhala společně s Píkovým synem Milanem tak dosáhli zproštění obžaloby a rehabilitace generála.
„Byl šťastný. Ulevilo se mu, že splnil ten slib. A život pokračoval dál. Splnil slib a byl spokojený. Všichni jsme mu to hrozně přáli,“ popisuje Váhalovy tehdejší pocity Rathausová. Státní bezpečnost Váhalu sledovala do konce života. To ho neodradilo od styků s exilem nebo třeba pomoci mladým historikům s orientací v politických procesech.
„Heliodor Píka byl za svou činnost sovětskou vládou vyznamenán, což by se nikdy, zejména ve Stalinově éře nestalo, kdyby bylo známo, že Píka škodí Sovětskému svazu.“ Takto Váhala přednášel o Píkovi v roce 1985 při vzpomínkové akci ve Štítině u Opavy, kde se generál narodil. Nahrávka jeho hlasu se dochovala v rodinném archivu. Návratu svobody se ale advokát nedočkal. Zemřel v roce 1988. Jeho kniha Smrt generála mohla vyjít až po revoluci.
Souzeni za hudbu
V 70. letech šel jiný advokát, Milan Hulík, až na hranici toho, co mohl za minulého režimu u soudu říct. Byl jedním z mála advokátů, kteří chtěli hájit disidenty a chartisty. Mezi jeho klientelu patřili hudebníci ze skupiny The Plastic People of the Universe, Petr Cibulka, Charlie Soukup nebo třeba František Stárek. Toho před třiceti lety obhajoval v jednom z posledních politických v procesů v Československu.
„Poprvé na světě byli lidé odsouzeni jenom za hudbu, jenom za hudbu,“ vzpomíná Hulík na soud se skupinou The Plastic People of the Universe, kde zaskakoval ještě jako koncipient. Právě tento proces vedl ke vzniku Charty 77, která upozorňovala na nedodržování lidských práv a Hulíka přivedla k obhajobě disidentů.
Jen málo jeho kolegů ale mělo takovou odvahu. „Ty disidenti měli hroznej problém. Tady třeba jeden kolega seděl na záchodě, protože ho tady hledali nějací disidenti, někdo jim řekl, že by je mohl obhajovat a oni seděli tady v čekárně a on se schovával na záchodě,“ vypráví Hulík o strachu, který mezi právníky panoval.
Hulíkova otce, podnikatele, komunistický režim věznil a on sám dlouho nesměl studovat. Vyučil se zedníkem a na univerzitu ho vzali až díky příznivější situaci během pražského jara. Státní bezpečnost na něj vedla spis a považovala ho za nepřátelskou osobu.
Jedním z Hulíkových pravidelných klientů byl disident a vydavatel samizdatového časopisu Vokno František Stárek. „Samozřejmě, že riskoval, ale fakt je ten, že on to uměl přesně dávkovat podle situace. Bylo to umění říct přesně tolik, kolik se ještě dá říct. Věděl, kam až může (zajít),“ říká Stárek o advokátovi. Hulík z vězení vynášel Stárkovy motáky s poznámkami k dění ve společnosti. Byl taky pravidelným odběratelem undergroundového Vokna. „Já jsem vždycky říkal, že to musíme dávat Hulíkovi, aby věděl, co bude hájit,“ směje se Stárek.
Velká řeč
Sám Hulík zvažoval, že Chartu 77 taky podepíše. „Já jsem si jich hrozně vážil a záviděl jsem jim ten podpis, samozřejmě přišli o zaměstnání, ale tu svobodu a tu volnost, kterou tím získali. Jsem si říkal, že půjdu k Daně Němcové a podepíšu chartu a budu taky jako oni. Jenže oni mě od toho odrazovali.“ Podle Stárkových slov totiž potřebovali, aby je Hulík hájil i nadále.
Kvůli vydávání Vokna dostal Stárek alias „Čuňas“ dvakrát dva a půl roku vězení. Jednou za výtržnictví, podruhé za pobuřování. Články podle soudu obsahovaly „protispolečenskou a hrubě neslušnou tematiku“.
To Hulík v jedné ze svých závěrečných řečí u soudu zpochybňoval, jak v červnu 1989 zachytilo nahrávací zařízení schované v nohavici kalhot. „Mnoho jiných názorů, ať už u nás, nebo v Sovětském svazu, které dříve měly punc kacířství, které měly trestně právní charakter, a pro které byly také lidé stíháni, se staly názory tolerovanými, či dokonce oficiálními,“ uvedl před soudkyní.
Hulík se odvolával třeba na uvolňování v Sovětském svazu. Zmínil taky sovětského fyzika, disidenta a pozdějšího poslance sovětského parlamentu Andreje Sacharova. „Použil jsem Sacharova, tiráda o demokracii, svobodě slova a ten soud nemohl nic dělat, protože já jsem se dovolával poslance nejvyššího sovětu RSFR, ne disidenta,“ vysvětluje Hulík.
O Hulíkově závěrečné řeči z procesu se Stárkem a jeho tehdejší ženou informoval na vlnách Hlasu Ameriky Ivan Medek. Soudkyni ale řeč neobměkčila. Stárka poslala do vězení na dva a půl roku za pobuřování. „Hulíkovi jsem poděkoval dopisem, psal jsem mu z vazby: Pane doktore, Vaše řeč byla příliš velká na tak malé městečko jako je Ústí nad Orlicí,“ vzpomíná Stárek. Vězení opustil až s první Husákovou amnestií, kterou tehdejší prezident udělil několika politickým vězňům koncem listopadu 1989.
Deset osudů advokátů působících v komunistické éře Československa mapuje projekt Advokáti proti totalitě. Připravila ho Česká advokátní komora a jeho součástí je výstava i stejnojmenná kniha. Představuje bojovníky proti nacismu a komunismu z řad advokátů a obhájce režimem pronásledovaných lidí.
